My life in 1933 - III

28. april 2010 at 21:18 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba
Tak a je tu konec povídky, na konci zjistíte jestli jste si tipovali správně nebo ne xD doufám, že se bude líbit xD

3. Zázrak?

Přibližně o měsíc později

Pokud to se mnou, předtím než přišel dopis z vojenského velitelství, šlo z kopce, tak teď jsem byla na dně. Už jsem se nedokázala usmívat, nedokázala jsem předstírat, že je všechno fajn. Nemluvila jsem, skoro nejdla, jen jsem seděla a zírala do zdi. V hlavě mi pořád zněl ten dopis a já ho nemohla nijak vytěsnit. Zítra je prvního července, zítra se měl vracet. Přemýšlím jestli vůbec mám na to nádraží jít. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu, co kdyby tím vlakem přece jen přijel, nic si nepřeju víc než aby se vrátil. Na nádraží jsem přišla s houkáním první odjíždějící lokomotivy. Naše nádraží nebylo nijak velké, jen dvě koleje a dřevěné nástupiště, kde se po střechou houpal dřevěný štít s nápisem Denver-stát Colorado. Bylo teplo a foukal lehký větřík a tak jsem si sedla na lavičku pár metrů od nástupiště. A protože jsem neměla co dělat prohlížela jsem si zásnubní prstýnek od Darrena a náramek od mé rodiny. Obojí muselo být hrozně drahé. K osmnáctým narozeninám jsem dostala stříbrný náramek se třemi přívěšky - každý od jednoho člena mojí rodiny. Srdíčko z rubínu od matky, hvězdu broušenou z křišťálu od otce a safírového motýlka mi daroval bratr. Sice jsem nevěděla jestli jsou ty kameny pravé, ale i tak jsem ten náramek milovala. Potom jsem začala studovat prstýnek od Darrena - tenký stříbrný kroužek za kterého stoupaly čytři stříbrné stonky zakončené kytičkami s bílým kamínkem uprostřed. Mezi nimi se hrdě tyčil modrý kamínek broušený do tvaru diamantu. Byla to ta nejhezčí věc jakou jsem kdy dostala. Pozorovala jsem jak dopolední slunce dopadá na tyto dva šperky a jak se od nich paprsky odráží ve všebarevných odlescích. Bavila jsem se tím, natáčela jsem všemožně ruku a sledovala měnící se barvu odlesků. Poprvé po hodně dlouhé době jsem se opravdu a nefalšovaně bavila. Byla jsem jako malé dítě, když vidí třpytivou věc. Když jsem uslyšela, že průvodčí ohlašuje vlak příjíždějící z Kalifornie, podívala jsem se na obrovské nádražní hodiny a uvědomila jsem si, že jsem strávila hodiny sledováním barevných odlesků. Na nádraží jsem přišla v devět a teď byly tři hodiny odpoledne. Zvedla jsem se a vystoupala po dřevěných schodech na nástupiště. Za pár vteřin do nádraží vjela parní lokomotiva táhnoucí přibližně osm vagónů. Z vlaku vystoupila spousta civilistů. Dámy a dívky v šatech a kloboucích podle poslední americké módy. Pánové v cylindrech a oblecích nesoucí těžké kufry. Holčičky v barevných rozevlátých šatech s mašlemi ve vlasech a panenkami v rukou. Chlapci v košilích, podkolenkách a kraťasech a každý druhý měl v ruce nebo v zadní kapse u kalhot prak. Z posledních dvou vagónů začali vystupovat muži kolem dvaceti let ve vojenských uniformách a okamžitě se jim kolem krku začali vrhat dívky přibližně mého věku. Doufala jsem, že i já budu moci skočit své lásce do náruče. Hypnotizovala jsem očima dveře obou vagónů, ale nevystoupil. Lokomotiva zapískala a začala se rozjíždět, když v tom se rozletěly dveře jednoho z vagónů a na peron se smíchem seskočili tři vojáci. Ani jednoho jsem neznala, ale nezdálo se, že by na ně čekala nějaká dívka a tak jsem se chopila své šance.
"Promiňte. Omlouvám se, že obtěžuji, ale nejdete náhodou z Brazílie?" zeptala jsem se opatrně.
"Nic se neděje, slečno," otočil se na mě stále ještě se smíchem, ten co stál nejblíž. Jak jsem si později uvědomila byl z nich nejhezčí a nejspíš taky největší komediant, soudě podle toho, že z vlaku vyskakoval první a nejvíc se smál. " A ano, jedeme z Brazílie."
"Vážně? A Darrena McCartyho náhodou neznáte?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Darren McCarty?" zamyslel se a potom zavrtěl hlavou. " Ralfe, Johne. Neznáte ho?" obrátil se na své kamarády.
"To jméno mi nic neříká," pokrčil rameny jeden z nich.
"A ty Ralfe?"
"Bohužel, toho neznám," odpověděl Ralf, "Ale nezoufejte, slečno, na vojně je nás hodně, nemůžeme se všichni znát." Povzbudivě se na mě usmál.
"Je nám líto, že vám nemůžeme pomoci," ozval se ten, se kterým jsem mluvila prvně.
"Ne to nevadí. To, že ho neznáte, přece neznamená, že se mi nevrátí," řekla jsem "Dali jste mi naději a za to jsem vám vděčná, děkuji." Otočila jsem se k odchodu.
"Slečno?" zavolal na mě.
"Ano?" otočila jsem se v naději, že si na něco vzpomněl.
"Vím, že je neomalené říkat vám to, když čekáte na snoubence, ale kvůli vaší kráse by se vrátil každý z nás. I kdyby nám v tom stála jakákoli překážka, třeba i smrt. Určitě se vrátí. Věřte tomu a stane se to." Zamrkala jsem.
"Hmm, děkuji, ale jak víte, že je to můj snoubenec?"
"No," zasmál se, "Jsem velice vnímavý, slečno," a pohodil hlavou směrem k mému zásnubnímu prstenu.
"Aha," trošku jsem zrudla, protože jsem si přišla mírně trapně "No každopádně děkuji," otočila jsem se a zamířila k lavičce, na které jsem strávila celé dopoledne a znovu si sedla. Seděla jsem a přemýšlela, když v tom jsem zaslechla rozhovor, který kousek ode mě vedl postarší pár.
"Kde jen ten náš George vězí?" zeptala se starší paní svého manžela "Mám o něj strach."
"To bude v pořádku, Mary," uklidňoval muž svou ženu "Jen zmeškal vlak. To se mu stává často..."
Víc jsem neslyšela. Jedna věta z toho rozhovoru nafoukla mou naději do obrovských rozměrů. Ano, byla to zmínka o tom, že změškal vlak. Chytla jsem se té myšlenky a už ji nepustila, to byla moje naděje. Seděla jsem na té lavičce dlouho, setmělo se a ochladilo, ale nic z toho jsem nevnímala, přemýšlela jsem jen o té jedné větě. Nejspíš bych na té lavičce seděla až do rána kdyby pro mě nepřišel můj bratr a neodvedl mě domů. Celou cestu a celý příští den jsem nepromluvila, ale nebylo to to zoufalé a nepřítomné mlčení, na které byla moje rodina zvyklá z předchozích dnů, tohle mlčení bylo jiné, živé, usměvavé, plné naděje. Samozřejmě si toho všimli, ale nevyptávali se mě, co za tou změnou vězí, byla jsem ráda, nedokázala bych jim to vysvětlit. Na konci dne se ale stalo něco co mě přinutilo promluvit. Zazvonil zvonek a protože jsem byla nejblíž, zbyla tahle otravná povinnost na mě. Vzala jsem za kliku a otevřela. Na chvíli mě oslepil žár slunce, které zapadalo za alej stromů, přímo proti našim dveřím. Zamrkala jsem a uviděla nějakou postavu. Zvedla jsem si ruku k očím a uvědomila jsem si, že má na sobě vojenskou uniformu. Zadívala jsem se pořádně do tváře příchozího a málem jsem dostala infarkt.
"Darrene!" zaječela jsem a skočila mu kolem krku. "Já se o tebe tak bála, a - "
"Pšt, to počká," usmál se tím usměvem, který jsem tak milovala a ze kterého se mi vždycky podlamovala kolena a políbil mě. Měla jsem spoustu otázek, ale v tu chvíli jsem na ně zapomněla. Bylo mi jedno co řeknou sousedi na to, že se zdvořilá a spořádaná dívka ze slušné, zámožné rodiny, jako jsem já, líbá na veřejnosti s chlapcem. Nic z toho nebylo důležité, nic jenom on. Můj svět se teď točil jen kolem něho a jeho rtů. Středem mého vesmíru by zase jen on. Teď jsme byli konečně spolu a bude to tak navždy, teď jsem konečně zase šťastná.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Alice Cullen-Hale,SB Alice Cullen-Hale,SB | Web | 29. april 2010 at 8:28 | React

Happy end:-) To je dobře, moc hezky napsané

2 Nikki Nikki | Web | 29. april 2010 at 12:42 | React

krása, opravdu =*) moc hezky napsané, a hlavně happyend, díkybohu x) moc hezky tam popisuješ ty její šperky a ty lidi z vlaku, prostě máš dobrou fantazii, to se mi líbí, tvoje povídka je fakt krásná =o)

3 Bella R. Black Bella R. Black | Email | Web | 29. april 2010 at 14:07 | React

Jo tak :D

4 Bella R. Black Bella R. Black | Email | Web | 29. april 2010 at 14:08 | React

Jo tak :D no to znám, když jsem měla s kámoškou blog, tak se to taky stávalo :D

PS: Nádherné záhlaví :)) a k tomu ty popisky... :)

5 Bella R. Black Bella R. Black | Email | Web | 29. april 2010 at 14:14 | React

teď mě tak napadlo... vy si můžete ukládat věci do počítače ve škole?

6 Bella R. Black Bella R. Black | Email | Web | 29. april 2010 at 14:21 | React

Jo taaak :D :D to je fikané ovšem :D že bych to tak taky udělala :D

7 Domeenika Domeenika | 19. january 2013 at 20:13 | React

Krasna poviedka.
A ten dokonaly opis jej pocitov, ked sa zrutila po tom liste.
A potom na tej stanici, ako na neho cakala :D
A ten krasny koniec, ked sa stretli :D :D :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama
FANS