11.kapitola - Podzemí není místo na blbnutí

11. february 2011 at 20:02 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba
Tak je tady další kapitola...omlouvám se, že to trvalo celkem dlouho, ale neměla jsem dopsaný ten konec...tak snad se bude líbit...
Rozsvítila jsem baterku a vstoupila dovnitř. Zapálila jsem louče vedle dveří a ty ozářily tři chodby. Tři chodby, tři různé volby, jen jedna je správná. Rozhlédla jsem se a díky Chrisovi jsem se velice rychle zorientovala, protože jsem věděla, co hledat, všimla jsem si, že na stěně u každé chodby je vyrytý malý obrázek. Chodbu napravo označovala malá růže, chodbu před námi zas zkřížené meče a charakter chodby vlevo určovalo zdobené S. Každý symbol něco znamenal a podle toho se dala poznat správná cesta. Věděla jsem naprosto přesně kterou chodbou je musím vést.
"Tak kudy?" zeptal se Mark.
"Tyhle dvě," ukázala jsem na cestu před námi a vlevo. "Vedou k pokladu."
"A tahle?" ukázal na chodbu vpravo.
"Ta? Ta nevede nikam." pokrčila jsem rameny.
"Vážně a proč ti teda nevěřím?"
"Tak se běž, pro mě, za mě, podívat." navrhla jsem lhostejným tónem, ale srdce mi bušilo jako o závod. Kývl na jednoho z mužů a ten se podíval do chodby.
"Má pravdu, šéfe, slepá ulička." potvrdil má slova. Spadl mi kámen ze srdce.
"Fajn, v tom případě se rozdělíme. Vás pět," ukázal na skupinku mužů, "půjde rovně. A zbytek půjde se mnou vlevo."
"Počkejte," snažila jsem se je zastavit, když se vybraní muži vydali chodbou, "doporučovala bych -" náhle jsem zmlkla. Slyšela jsem ten zvuk dřív než se doopravdy ozval.

Sešlápnutí špatné dlaždice a po něm následovalo temné řinčení mečů, prorážejících si cestu kamenou stěnou. Jako ve zpomaleném filmu jsem viděla jak se ostří přibližuje blíž a blíž k vyděšenému muži. Vyjekla jsem, zavřela oči a odvrátila hlavu. Pak už jsem slyšela jen křik, děsivý, zoufalý a bolestný jekot, naplňující celé podzemí, který ustal ve chvíli, kdy se muž ocitl v náruči smrti. Nemusela jsem otvírat oči abych věděla, co se dělo dál, ostatní muži začali zmatkovat, to mi prozradilo čtvero sešlápnutí špatných dlaždic. Slyšela jsem zvláštní svištění, nejspíš šípů a trojí křik, který prodlužoval ozvěnu. A pak jsem cítila jak se něco uvolnilo ze stropu, poslední vyděšené vyjeknutí nemělo dlouhé trvání, bylo přerušeno dopadem toho obřího čehosi na zem a následně se otřáslo celé podzemí. Otevřela jsem oči a to, co jsem viděla, mě bude v snech děsit ještě hodně dlouho, udělalo se mi špatně, otočila jsem se a lapala po čerstvém vzduchu. Mark se na mě otočil s vyděšeným výrazem.
"Co si to říkala?"
"Že bych doporučovala cestu vlevo." řekla jsem roztřeseným hlasem. Bílý jako stěna, přikývl a zahnul, ostatní ho následovali. Šla jsem za nimi, nechtělo se mi tam, ale na tom rozcestí jsem prostě zůstat nemohla.
Opatrně jsme procházeli chodbou, která se stále stáčela, doprava, doleva, doprava a vypadalo to, že je nekonečná. Celou dobu jsem přemýšlela o tom čeho jsem se stala svědkem, byla to hrůza, ještě teď je mi trošku na zvracení. Náhle, zničeho nic se před námi objevil vstup do místnosti, uviděla jsem spoustu zaprášeného zlata a truhel. Zastavila jsem se na rohu, Mark se už už chystal vejít, když se na mě otočil.
"Ty nejdeš?"
"Dívat se jak kradete něco, co jsem měla hlídat? Ne, nechci, děkuju pěkně." odvětila jsem. Jen pokrčil rameny a se zbylými muži vstoupil do místnosti, v tom okamžiku vyšlehl modrý záblesk a osvítil celou chodbu, schovala jsem se za roh a do někoho narazila. V úrovni mých očí se nacházel hrudník neznámého a tak jsem zvedla oči. Díky bohu to byl Chris, za ním stáli mí bratři a překvapeně hleděli do chodby za mnou.
"Tomy, Wille..." Jednoho po druhém jsem je objala a pak se zmatená a rozrušená svezla k zemi. Chris si klekl vedle mě a objal mě kolem ramen.
"Zvládla jsi to a byla jsi skvělá." Opřela jsem mu hlavu o hrudník.
"Děkuju, Chrisi. Za život mých bratrů i za ten můj." zašeptala jsem.
"Pomohl jsem rád." usmál se.
"Co? Co to bylo?" ukázal nechápavě Tomy do té místnosti. "Ti chlapi tam vešli a najednou byli pryč. Kde jsou?"
"Nevím jak se to jmenuje ani jak to funguje. Ale můžete to brát jako portál, bránu, která tě přenese na druhou stranu světa."
"Myslíš něco jako teleport?" ozval se Will.
"Jo, vlastně jo."
"Kde teď jsou?" ozvala jem se šeptem.
"Viděl bych to na nějaký malý ostrůvek v Tichomoří. Nejspíš jim bude pár let trvat než se dostanou zpátky do Anglie."
"V tom případě jak se ale dostaneme k tomu pokladu aby nás to nevcuclo taky?" zajímal se Will.
"Tam? Ne, tohle není poklad. To je jen iluze. Poklad je schovaný jinde." vysvětlil Chris. "Můžem se tam kouknout, když už tu jsme, ne? Tak pojď, Annie." pokoušel se mě zvednout ze země, ale pochopil, že já jen tak někam nepůjdu. "Hmm, uděláme to takhle." sáhl si do kapsy a vytáhl placatku. "Lokni si, bude ti líp."
"Co to je?" zeptala jsem se nedůvěřivě.
"Nestarej se a pij." Napila jsem se a vzápětí se rozkašlala, byl to hnus. Bylo to něco mezi kapkama do krku, šampaňským a pivem. Sežehlo mi to krk a z očí mi vytryskly slzy. Byl to sice hnus, ale vážně mi to pomohlo, pročistilo mi to hlavu. Chris se smál, zatímco já kašlala.
"Co to k sakru bylo?" zeptala jsem se, když jsem se dostatečně vychrchlala.
"Vodka." pokrčil pobaveně rameny.
"No to je, ale hnus. Myslím, že zůstanu u vinnýho střiku." poznamenala jsem, zvedla se a vyplázla jazyk na své bratry, kteří se za Chrisovými zády prohýbali smíchy.

Došli jsme znovu na rozcestí, zavřela jsem oči a prošla kolem té chodby plné smrti. Zastavila jsem se v té chodbě, která "nikam" nevedla a počkala na kluky.
"Já ti do toho nechci kecat, ale tohle je slepá ulička." neodpustil si Tomy.
"Svým smyslům nemůžeš věřit." usmála jsem se a začala jsem si prohlížet stěnu před sebou.
"Sáhněte si." řekl Chris, mí bratři ho poslechli a dotkli se zdi. Cítili totéž co já. Místo struktury kamenné zdi jsem cítila hladké, ledové sklo.
"Co to je? Jak je to možný?" optal se Will.
"To je zrcadlo, je to jen další iluze. George Scarrper byl v jejich vytváření vážně dobrý." vysvětlil s úsměvem Chris. Po chvilce pátráni jsme odklopili zrcadlo a vešli do skutečné chodby.
"Dáveje pozor kam šlapete, musíte si být stoprocentně jisti, že kámen na který šlapete je pevně v zemi. Jedno šplápnutí vedle a je po nás. Radši pojďte za mnou." oznámil nám Chris a opatrně se vydal chodbou, potichu jsme ho následovali. Po pár metrech se najednou zastavil a zvedl ruku.
"Počkejte." začal se rozhlížet kolem a pak zmáčkl jeden kámen ve stěně. Ozvalo se temné dunění a skřípání.
"Co to bylo?"
"Právě jsem deaktivoval všechna obranná zařízení v téhle chodbě."
"Díky bohu," ulevil si Wil a vymanil se ze zvláštního postoje, při kterém měl překřížené nohy a vypadal, že každou chvíli spadne.
"Jak...jak jsi na to přišel?" zeptala jsem se zvědavě.
"Kdo hledá, najde. Tak se to teď říká, ne?" mrkl na mě. S úsměvem jsem přikývla. Vydali jsme se chodbu dál, teď když už jsme mohli šlapat, kam jsme chtěli, jsme se pohybovali docela rychle. Za chvíli jsme stáli před další stěnou, teď už určitě vchodem do mistnosti, kterou hledáme. Najednou chodbu naplnilo vyzvánění mobilu.
"Kdo ti pro všechno na světě volá zrovna teď?" otočila jsem se na Willa.
"Ale musíš uznat, že signál je fakt všude." pokrčil rameny a začal štrachat ve větrovce.
"Jestli jsou to naši, tak - "začala jsem, když to vzal.
"To nejsou naši." řekl s potutelným usměvem Tomy.
"Jak to víš?"
"Will zrudne a začne šeptat jen když volá jedna jediná osoba." Nadzvedla jsem obočí. "Lily. Jeho holka.Ach, Lily, má lásko!" dal si ruku na srdce, "tak se mi po tobě stýská. Život bez tebe nemá smysl, nemůžu jíst, nemůžu auu!" vyjekl, když mu Will s úsměvem uštědřil bratrský pohlavek se slovy "Ty jeden lidovej vypravěči." S Chrisem jsme se po sobě podívali a začali se smát. Mí bratři jsou zase zpátky, tohle byli oni, zase jako dřív.
"Lily? Čí?" zeptal se Chris, když se uklidnil.
"Sommersová. Proč?" zajímal se Will.
"Jen tak." pokrčil rameny Chris. "jen...té by ses měl držet." Tak nějak jsem úplně nepochopila, co to mělo znamenat a když jsem to s tím, co o Chrisovi vím, nepochopila já tak Will už vůbec ne, ale jen pokrčil rameny a neřešil to.
"Tak to otevřeme, ne?" zeptal se Tomy. Začali jsem prohledávat stěnu, narazila jsem na malý kruhový výklenek. Sundala jsem si medailonek, vložila ho dovnitř a zmáčkla. Opět se odhalila klíčová dírka.
"No skvěle, kde teď seženeme klíč?" zeptal se Chris.
"Přece tady." vyndala jsem medailonek, otevřela ho a vytáhla klíček.
"Ovšem, jak prosté." plácl se do čela.
"Jak si na to přišla?" zeptal se Will.
"Babička mi poradila." zešeptala jsem, vsunula klíček do zámku a otočila. Cvaklo to a kamenné dveře trošku odskočili, zatlačili jsme do nich a otevřeli je dokořán. Spatřili jsme něco, co jsme ještě nikdy neviděli a už nejspíš nikdy neuvidíme.

_________________________________________________________

Nečetli jste desátou kapitolu? Můžete si ji přečíst ZDE
Dvanáctou kapitolu - Neuvěřitelné - si můžete přečíst ZDE
Vytvořia jsem i galerii k povídce. Prohlédnout si ji můžete ZDE
 

1 person judged this article.

Comments

1 Nikki Nikki | Web | 13. february 2011 at 0:28 | React

paráda :) tak mě napadá, bude tam ještě něco o Chrisovi? Jako kdo je a odkud a tak :)) to mě zajímá xD

2 ines ines | 13. february 2011 at 21:50 | React

to je uplne super! kazda povidka je lepsi a lepsi!

3 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 14. february 2011 at 17:51 | React

Co tam viděli, co tam viděli?:-D Jsem děsně zvědavá! Bude brzo pokračování?! ;-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS