36. kapitola - Pan a paní Potterovi 2/2

16. september 2014 at 14:44 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba

Na výcvikovém kurzu do nás lili tunu informací, které mimo práva obsahovaly i složitá kouzla. Přišli jsme domů a vyčepáním padli do postele, často jsem usnula dřív něž jsem vůbec dopadla na matraci. Mimo drilu bystrozorského jsem o volných chvílích měla dril i doma. Sirius mě odmítal pustit do "velkého" světa, dokud se nebudu umět bránit po mudlovsku. Občas toho litoval, když byl nakopnut někam, kde ho to hodně bolelo, ale říkal si o to sám. Po absolvování kurzu, jsme v záři květnových paprsků stáli znovu před Bradavicemi a chvíli nostalgicky hleděli na hrad, kde jsme prožili tolik let. Sirius mě objímal kolem pasu a James držel Lily za ruku, když jsme všichni společně i s Remem a Petrem procházeli hradní branou. Brumbál nás bez problémů všechny přijal do Řádu.
--------------------------------------------------
Říjen sedmdesátého devátého roku se překulil v listopad. V práci nás vůbec nikdo nešetřil, po večerech jsme schůzovali ve štábu nebo se střídali na hídkách, kde bylo potřeba. Jelikož jsme byli na oddělení bystrozorů tři nebylo složité vynést potřebné informace a předat je Řádu, ne že by toho ministerstvo nějak moc vědělo. Byli jsme neustále v jednom kole, Lily dělala praxi na právnickém oddělení ministerstva a už si ani nepamatuju, kdyj sme byly společně na kafi nebo kdy kluci uspořádali grilovačku, abychom se mohli sejít a jen tak se bavit. Probudila jsem se a s potěšením zjistila, že je víkend a úplnou náhodou vůbec nikam nemusím, chvíli jsem se převalovala a v posteli a pak začal ze zdola zvoni telefon. Nechtělo se mi, ale zvedla jsem se a oblékla si župan. Drnčení nepřestávalo, Sirius se v posteli zavrtěl.

"Zlato..." zamumlal.
"Spi dál, dojdu tam." Seběhla jsem schody a červený župan za mnou vlál. Zvedla jsem černý telefon v hale.
"Prosím?" sedla jsem si na stolek na kterém telefon stál a začala si hrát se šňůrou.
"Bells? Díky bohu," ozval se Liliin hlas z druhé strany. Zdála se vyděšená.
"Lily, co se děje?"
"Víš, já...já...nedostala jsem to," zašeptala do telefonu tak potichu, že jsem ji skoro neslyšela.
"Cože? Myslíš, že jsi...těhotná?"
"Asi jo."
"Takže to nevíš jistě?"
"Ne."
"Chceš abych s tebou šla k doktorovi?"
"Prosím?!"
"Samozřejmě, za chvíli jsem u vás dobře? Ale Lils, řekni mi, jestli opravdu jsi těhotná...Co si o tom myslíš?"
"Já...já bych byla ráda, nejspíš...Ne, určitě, byla bych ráda. Jen nevím, co by řekl James."
"James? Vážně se bojíš, co by řekl James. Ten kluk tě zbožnuje, co ho znám, myslíš, že by mu vadilo, že budete mít dítě? Zvlášť když ho chceš? Věř mi to nebude problém. Jsem u tebe do čtvrt hodiny, dobře, přemístím se, tak mě čekej. Tak zatím."
"Bello? Díky."
"Kdykoli," usmála jsem se do telefonu a položila ho. Vyběhla jsem po schodech a začal se převlíkat.
"Kam jdeš?" zeptal se rozespalý Sirius, po ránu byl vážně rozotmilý.
"Lily má krizi, ne nic se neděje, jen si potřebuje promluvit. Zajdem si na kafe a tak. Uvidíme se odpoledne jo?" s těmito slovy jsem přistoupila k posteli, políbila ho a opustila místnost.
--------------------------------------------------
Ráno jsme se v dokonale sehraném koloběhu a symbióze vystřídali v koupelně. Zatímco já jsem se u menšího zrcadla malovala a svazovala si vlasy do drdolu, Sirius se u vedlejšího zrcadla holil. S pohledem z okna na aprílové počasí venku jsem si oblékala silonky, tmavě modrou sukni a bílou košili a on si vedle s nadšeným pátečním pracovním výrazem vázal kravatu. Potom jsme si společně připravili snídani. Když Sirius umýval nádobí a já připravovala svačiny, zrovna v rádiu hráli "All Summer Long".
"Dneska s tebou nepojedu, přijede pro mě Niky."
"Proč?" zvedl hlavu od nádobí.
"Musíme na katastr nemovitostí a na policii. Potřebujeme seznam opuštěných, starých domů a továren, domů, jejichž majitel nedávno zemřel, ale o dědictví nikdo nejeví zájem a tak podobně. A samozřejmě to dát dohromady s hlášenými vloupáními, podivnými úmrtími a pohřešováními. Zjistit jestli v okolí těch budov někdo nehlásil výtržnosti nebo "divné" lidi. Někoho nahoře konečně po letech napadlo, že Smrtijedi se asi nebudou scházet v kanále, ale že budou spíš squatovat ve starém domě nebo tovární hale. A to jsem vypadala jako největší idiot, když jsem to před rokem říkala."
"Zní to jako velká sranda, to se z toho zblázníte. To děláte jenom ty s Nicky?"
"Jo, ale my jsme prozíravě začaly už před nějakou dobou, takže teď už to bude spíš jen takové doplnění, nebude to na dlouho. A co děláte vy?"
"My máme teď na stole to vloupání k Fosterovým a zmizení Hannigera. Po něm jako by se zem slehla, žádný stopy, žádní svědci, prostě nic."
"Na něco přijdete, Sherloci."
"Snad," usmál se a vyšel po schodech. Když se vracel a oblékal si hábit, zrovna jsem ten svůj balila do aktovky a přidala k němu termosku s čajem a svačinu.
"Svačina," podala jsem mu balíček, když šel kolem mě.
"Děkuju, sako," zvedl moje tmavě modré sako ze židle a podržel mi ho.
"Díky," usmála jsem se. Venku zatroubilo auto, popadla jsem aktovku a zamířila ke dveřím, "takže ta večeře platí?"
"Samozřejmě," doprovodil mě ke dveřím, "už se těším."
"Já taky," otevřela jsem dveře a ještě se natáhla pro polibek. "Tak ahoj."
"Ahoj."
--------------------------------------------------
Šla jsem chodbou k naší kanceláři a zdravila kolemjdoucí. V rukou jsem měla krabici s papíry a na ní aktovku, už jsem byla skoro u cíle, když zazvonil telefon uprostřed chodby. Na chodbě byly dva telefony, jeden s nápisem "Kriminálka", druhý s nápisem "Pojišťovnictví". Vedle nich byly seznamy jmen našich lidí a pseudonymů, které používali. Bylo pravidlem, že když některý z těch telefonů zazvonil, musel ho kdokoli, kdo šel kolem zvednout a vysekat dotyčného kolegu z problémů a pochybností mudlů. Teď to zrovna padlo na mě. Opřela jsem si krabici o zeď a zvedla černý telefon.
"Ano?"
"Poručík Jacksonová?"
"Ano, děje se něco?"
"Jen jsem se chtěl zeptat na detektiva Campbella a detektiva Singerovou…" ozval se z druhé strany poněkud ustrašený hlas. Věděla jsem, že mu moc sebevědomí nepřidám.
"Proč, něco snad provedli?"
"Ne, madam…"
"Nedělali svoji práci?"
"To ne…"
"Nebo vás nenechali dělat vaši práci?"
"Ne, madam…"
"Tak v čem je problém?"
"Jen jsem si nebyl jist..." zamumlal nejistě.
"Aha, tak vy jste si nebyl jist. Tak já vás ujistím, že Campbell a Singerová jsou jedni z našich nejlepších detektivů, takže je laskavě nechte dělat to, co mají."
"Jistě, madam."
"A až příště budete volat, tak ať máte pořádný důvod. Jsem velice zaneprázdněná a na vaše pochybnosti opravdu nemám čas."
"Jistě, promiňte. Nashledanou."
"Nashledanou," položila jsem telefon a s odfrknutím si nadzvedla krabici. Vešla jsem do kanceláře, s bouchnutím položila krabici na stůl a upadla na židli. Nicky zvedla oči od své zásoby papírů.
"Kdopak zase natrefil na nějakého snaživce?"
"Patricia se Zachem."
"No převálcovala jsi ho pěkně."
"Na to, abych byla milá a vybavovala se s ním, mě až moc bolely ruce. Vleču to sem snad přes půl Londýna," kývla jsem směrem ke krabici, která čekala, až ji otevřu.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 16. september 2014 at 21:51 | React

Je to zvláštní, jak už všichni pracují :) A Lily je konečně těhotná :))

2 Rogue Rogue | Web | 16. september 2014 at 21:53 | React

Lily a její krize mě do jisté míry dostaly. Jsem zvědavá, zda "dojde" taky na Bellu.

3 Misty Misty | 24. september 2014 at 15:58 | React

Úžasná povídka, doufám, že brzo bude další kapitolka :) nemůžu se dočkat ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS