37. kapitola - Nečekaná překvapení

6. october 2014 at 18:28 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba
Další kapitola, to kouáte, že je tu tak brzo, co? Je to od každého něco, ale život přece taky není černobílý, jednou vás něco potěší, pak zase kapitálně naštve...snad se vám bude líbit :)


Zaběhla jsem do koupelny, posledních pár dní se mi z nevysvětlitelných důvodů zvedal žaludek. Když jsem diskutovala se záchodovou mísou, Sirius zaťukal na dveře.
"Bells?" Zamručela jsem v odpověď. "Jsi v pohodě?"
"Jo, to zase přejde," opláchla jsem si obličej a podívala se do zrcadla. Vypadala jsem jako zombie. Prohrábla jsem si vlasy a otevřela dveře.
"Bell, jsi úplně zelená. Nechceš, abych tě vzal k doktorovi?"
"Ne, to je v pohodě. Jen mě prosím dneska omluv v práci."
"Dobře," políbil mě na čelo, "kdyby se něco dělo, dej vědět."
"Dám, ahoj. Hezký den." Když Sirius odfrčel na motorce do práce, zavolala jsem Lily.
"Ahoj, Lils."
"Ahoj, děje se něco? Zníš divně, jsi v pohodě? Ty jsi doma?"
"Jo, je mi blbě. Posledních pár dní to není nic moc. Pořád zvacím. Nevím z čeho by to mohlo být."
"Nemyslíš, že by si mohla být - však víš..."

"Ne," zavrtěla jsem hlavou, "to je blbost. Ne, to není možný." Nepřicházelo to v úvahu, ne že by mi to vadilo, ale prostě to nebylo možný. Ovšem...
"Ale vím o někom, kdo by mohl. Díky, Lily, zavolám ti."
"Počkej, Bello - " víc jsem neslyšela, protože jsem jí položila telefon. Rychle jsem se převlékla a za chvíli stála před malým bílým domkem v Marseilli. Chytila jsem se sloupku na verandě, přemisťování nebyl úplně nejlepší nápad. Zazvonila jsem a otevřel mi Roger v kalhotech od saka, bílé košili a šedé vestě a s kouřícím hrnkem kafe v ruce.
"Ahoj, Bello," objal mě, "děje se něco?"
"Je Melody doma?"
"Jasně, pojď dovnitř." Vešla jsem do maličké haly a z konce chodby zaslechla dávivý zvuk, znovu se mi zvedl žaludek.
"V koupelně?" kývla jsem hlavou k oné místnosti.
"Jo, nějak jí není dobře." Zaklepala jsem na dveře.
"Lásko, nechoď sem."
"To jsem já, sestřičko. Pusť mě dovnitř, asi taky využiju vaši toaletu." V zámku zarachotil klíč a otevřela mi Melody, v obličeji byla stejně zelená jako já. Posadila jsem se na vanu.
"Poslouchej, něco mě napadlo. Je mi špatně, patrně protože je špatně tobě."
"Promiň," hlesla.
"Napadlo mě, vlastně Lily napadlo, proč. Nemyslíš, že by si mohla být - těhotná?"
"Těhotná? Ne, to není možný." Zvedla jsem obočí, zarazila se. Ztěžka usedla na záchod. "Jak by se to mohlo stát? Teda já vím, jak by se to mohlo stát - " okřikla mě, když jsem se začala nadechovat a položila si ruku na břicho, "Vážně?"
-----------------------------------------------------
"Siri!" křikla jsem, když jsem vešla do domu. Ohodila jsem klíče do košíčku, který stál spolu s poštou na malém dřeveném stolku vlevo za schody, vedle velkého zdrcadla. Pověsila jsem koženou bundu na vešák na pravé straně chodby vedle té jeho a zula si boty. Zvedl se od stolu v obýváku a opřel se o futra dveří.
"Kde jsi byla? Měl jsem strach, bylo ti špatně."
"A už vím z čeho."
"Byla jsi u doktora?"
"Ne, Mel je těhotná."
"Vážně?" zeptal se s úžasem, "ale...proč je špatně tobě? Jo, jasně, já zapomněl."
-----------------------------------------------------
Vešel jsem do kanceláře, která sestávala z dvou stolů naproti sobě a kovové kartotéky. Na stěnách byly rozvěšeny fotky z případů, lepící papírky s poznámkami, výstřižky z Denního Věštce a obrovská mapa Británie se zelenými a červenými puntíky. Na prosklených dveřích s našimi jmény a stěně oddělující naší kancelář od chodby byly fotky hledaných kriminálníků a Smrtijedů. Odložil jsem si tašku na stůl vedle obrovského stohu případů ve žlutých deskách a dalších papírů. Sedl jsem si na otočnou židli a zrak mi padl na zarámovanou fotku mne a Belly. Pak jsem se rozhlédl po stole, dnes to bude o papírování a procházení "stoprocentně věrohodných" oznámení o pohybu hledaných, povzdechl jsem si. Do místnosti vletěla sova a upustila mi na stůl krátkou zprávu. Přeletěl jsem ji očima a začal si svlékat hábit. V tu chvíli vešel do místnosti James s taškou v zubech a dvěma kouřícími hrnky v rukou.
"Ani si nesedej, to kafe si dáme jindy. Máme výjezd," informoval jsem ho, když jsem si oblékal sako, které jsem měl přehozené přes opěradlo židle.
"O co jde?"
"Na mudlovskou policii bylo nahlášeno záhadné úmrtí celé rodiny na West Street 21. Na spojovacím si myslí, že je to něco pro nás."
"West Street…Nežije tam někdo od nás?" zeptal se, když si také oblékl sako.
"Myslím, že Grace, snad nejde o ni."
-----------------------------------------------------
"Moment!" zavolal jsem na skupinku strážníků, kteří se zrovna chystali vejít do tichého domu. "Dovnitř nikdo nevstoupí, dokud to my neprohledáme."
"Jakým právem, pane?" otočil se jejich velitel.
"Právem státní kriminální policie, pane," odvětil jsem a nahmatal v obleku falešný odznak, "detektiv Ray Willson, to je můj kolega Steven Harvell."
"Kriminálka, tady? Proč?" ptal se a nedůvěřivě si prohlížel naše odznaky.
"Je jen velice malá pravděpodobnost, že by celá rodina zemřela bez cizího zavinění, pokud se nejedná o autonehodu, nemyslíte, poručíku?" ozval se James.
"No…To…To jistě ano."
"My se tedy půjdeme podívat dovnitř."
"A co máme dělat my?" rozhodil zoufale rukama.
"Můžete dům obehnat policejní páskou a ujistit se, že se za ní nikdo, včetně vašich mužů a vás, nedostane," navrhl jsem mu nekompromisně a otevřel dveře do domu. V předsíni na zemi ležel Dylan v teplácích a triku, oči otevřené. Žádné viditelné zranění, jen ty prázdné oči a vyděšený výraz. Jeho hůlka se zakutálela pod botník a nad ním bylo zrcadlo rozbité od odražené kletby. Bylo jasné, že se bránil, bohužel buď proti němu stála přesila, nebo lepší kouzelník. James s povzdechem vytáhl foťák a začal pořizovat snímky těla a okolí. Vešel jsem do obývacího pokoje, vypadal jako každý jiný. Nikde ani stopa po tom, že by něco hledali. Vrátil jsem se do předsíně a vyšel po schodech, vstoupil jsem do prvních otevřených dveří - vedly do dětského pokoje. V posteli tam zachumlaný v dece se zavřenýma očima ležel Dylanův čtyřletý syn. Zamrazilo mě při představě, že už se neprobudí. Alespoň, že spal, neviděl své vrahy a neměl strach.
"To je příšerný."
"To jsi ještě nebyl tady," ozval se z vedlejší místnosti Jamesův roztřesený hlas. Opustil jsem pokoj a vešel do ložnice manželů Haleových. U dveří na zemi ležela převrácená skříň a prádelník, snažila se v pokoji zabarikádovat. Vedle dětské postýlky ležela Grace a v náručí tiskla tělíčko batolete.
"To je odporný, kdo může něco takovýho udělat?"
"Člověk ne," zavrtěl hlavou, podíval jsem se na něj. Byl úplně zelený.
"Nic nehledali, nebyla to ani loupež," řekl jsem, když jsem si všiml, že všechny šperky zůstaly na stolku se zrcadlem.
"Vyřizování účtů?" navrhl James.
"Nejspíš, Grace byla bystrozorka, Dylan právník. Společně dostali za katr za poslední rok asi šest grázlů, mohl se jim chtít pomstít kdokoli z nich."
"Vyřešíme to," ujistil mě James, "ale nejdřív to musíme nafotit. Uklidit tu, schovat všechno, co by mudlové neměli vidět a -"
"Vymyslet zástěrku," přikývl jsem, "unik plynu?"
"Nejspíš."
"Fajn, dám se do úklidu." Vytáhl jsem hůlku, přesunul skříň i prádelník na svoje místo, schoval si do saka Dylanovu i Graceinu hůlku, spravil zrcadlo v hale, zastíracím kouzlem schoval vše, co se vázalo k našemu světu a vytáhl z trouby hadičku vedoucí plyn. Když byl James po deseti minutách hotov a v domě se začalo špatně dýchat, nacpal jsem hadičku zpět a otevřeli jsme okna.
"Poručíku, my jsme hotovi. Je to vaše. Nejsem patolog, ale příčina smrti bude otrava plynem, našli jsme unikat plyn z trouby. Přívod plynu jsme zastavili a otevřeli okna. Není vyloučeno cizí zavinění, proto na tom budeme dále pracovat. Rádi jsme s vámi spolupracovali, nashledanou," potřásl jsem zmatenému poručíkovi rukou a sešel po schodech. James se ještě zeptal, zda nejsou nějací svědci a následoval mě za policejní pásku.
-----------------------------------------------------
Ozvalo se netrpělivé bušení na dveře.
"Už jdu, už jdu!" zakřičel jsem a odhodil noviny na stůl. Snad se neděje nic vážného. Otevřel jsem dveře a v nich stál rozesmátý James s flaškou v ruce, kterému zářily oči.
"Ahoj, co se - " začal jsem, ale přerušil mě.
"Brácho, já mám kluka!"
"Cože?" přišel jsem si trochu natvrdle.
"Máme syna!" zajásal znovu. Konečně mi to došlo, tak Lily už porodila.
"Ne?! Gratuluju," objal jsem ho a poplácal ho po zádech, "pojď dál." Zavřel jsem za ním dveře a vedl ho do obýváku. Ze schodů seběhla Bella a vázala si vlasy do culíku.
"Co se děje?" James se na ní otočil a znovu s velkým úsměvem zopakoval:
"Narodil se nám kluk."
"Gratuluju," zavýskla, jedním skokem překonala vzdálenost mezi nimi a objala ho. "A jak se mají..oba?"
"Dobře, Lily je unavená, ale šťastná a Harry je v pořádku."
"Takže nakonec Harry? Hezké jméno."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 6. october 2014 at 20:20 | React

Páni... Tak už jenom rok do toho, kdy se životy hlavních hrdinů navždy změní...

Hezká kapitola! :)

2 Rogue Rogue | Web | 9. october 2014 at 20:43 | React

Otevírala jsem pusu údivem při představě, že Sirius bude taťka, ale převezla jsi mě na jedničku, to bylo hezké, že pouto mezi dvojčata zafungovalo i takhle.
Líbil se mi ten vhled do jejich práce, mnoho povídkářů si práci bystrozora představuje jako dobrodržunou honbu za smrtijedy, při které létají kletby na všechnu stranu, zkrátka život Jamese Bonda je v porovnání s tím nic, ale pravda by docela dobře mohla být taková, jakou jsi ji popsala ty... Nic jiného, než smutná práce a zoufalství.
Harry je na světě, to je potěšující, ale zároveň alarmující. Začínám se bát, jak tahle povídka dopadne, co se stane s našimi hrdiny...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS