38. kapitola - Bouře nespravedlnosti

22. october 2014 at 23:05 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba
Další kapitola...nedá se nic dělat, muselo to tak být, víte, co musí přijít...upřímně tohle mám napsané už hodně dlouhou dobu a jsem na to docela pyšná...


Probudila jsem se, venku cvrlikali ptáci a vedle mě spokojeně oddechoval Sirius. Pozorovala jsem ho a on se za po chvíli zavrtěl a otevřel oči.
"Dobré ráno, lásko," zašeptala jsem a odhrnula mu černé neposedné vlasy z obličeje.
"Dobré ráno," usmál se, "je mnohem krásnější, když člověk nemusí do práce ani do služby a jeho životní láska nikam nespěchá a neutíká mu."
"Dneska nikam nejdu, je tam Joyce. A kdo hlídá místo tebe a Jamese?"
"Bratři McFlyovi," zívl si.
"Kdy si včera přišel?"
"Spíš dneska, protáhlo se to. Už si spala, nechtěl jsem tě budit. Navíc jsem okamžitě odpadl."
"Jsme manželé, žijeme spolu, spíme v jedné posteli, ale vůbec tě nevídám, stojí to za houby," stěžovala jsem si a on mě objal kolem boků a hladil mě.
"Věci se zlepší, uvidíš," ujišťoval mě a políbil mě, "dneska budeme spolu, jen my dva."
"A co budeme dělat?"


"Co třeba tohle," usmál se a začal mě líbat na břiše. V tom se dole rozdrnčel zvonek. Zvedl hlavu, podíval se na mě a řekl: "Nejsme doma." Ozvalo se bušení na dveře a série dalšího zvonění.
"Siriusi! No tak!"
"Nejsme doma," zavtěl hlavou a jeho prsty našly gumu mých kalhotek.
"Tichošlápku! Vím, že tam jsi! Je to důležitý!"
"Dobře," zakoulel očima, "zpacifikuju jelena a hned jsem zpátky. Počkej na mě," natáhl na sebe džíny a vyrazil z ložnice.
----------------------------------------------------------------------------------------
Seběhl jsem ze schodů a otevřel vchodové dveře. Za nimi stál James.
"Ahoj, Sirie."
"No, nazdar. Co se děje, brácho? Dneska má přece službu Matt s Tylerem."
"To mají, ale Brumbál chce, abychom přišli do hlavního štábu. Hned."
"Pojď dál," prohrábl jsem si vlasy, "líp si to vážně naplánovat nemohl." James si mě prohlédl odshora dolů a pak zasvěceně pronesl: "Bella je doma, co?"
"Jo, je to měsíc, co jsme naposledy byli oba doma ve stejnou chvíli a měli čas. Už chápeš to blbý načasování? Řekl alespoň, o co jde?"
"Ne, to neřekl," zavrtěl hlavou James.
"Sakra. A na jak dlouho to bude?"
"To taky nevím," pokrčil rameny.
"No to je ještě horší."
"Ahoj, Jamie." O zábradlí v půli točitých schodů se opírala Bella v té své tmavě modré košilce. "Děje se něco?"
"Ahoj, Bells."
"Obleču se a hned jsem dole," kývl jsem na Jamese a proběhl kolem Belly. Hodil jsem na sebe první košili, kterou jsem našel, natáhl si ponožky, sebral hůlku z nočního stolku a poklusem se vracel zpět do přízemí. Bella stále stála na schodech.
"Moc mě to mrzí, ale musím jít. Brumbál nás potřebuje ve štábu. Vrátím se co nejdřív, slibuju. Miluju tě," políbil jsem ji a vzal si z háčku koženou bundu a klíče.
"Já tebe taky, zajdu za Lily. Tak dej vědět, až se vrátíš."
"Spolehni se."
"Dejte na sebe pozor," zavolala za námi, když jsem zavíral dveře.
----------------------------------------------------------------------------------------
Přišli jsme do štábu, ti co ještě Jamesovi nestihli pogratulovat k narození syna, se kolem něj seskupili a začali se vyptávat. Přistoupil ke mně Brumbál a položil mi ruku na rameno.
"Siriusi, můžu s tebou mluvit? O samotě?"
"Samozřejmě," přikývl jsem a šel za ním, "o co jde?"
"Dnes v noci byli Potterovi a Evansovi napadeni Smrtijedy."
"Cože?" Jsou v pořádku? Musí být. "Jsou…Jak…Co se…"
"Jsou mrtví, Siriusi," podíval se mi do očí. Zavrávoral jsem a zachytila mě až futra dveří. To nemůže být pravda. Tom a Mary přece nemůžou být mrtví. Jamesovi rodiče, moji rodiče. Kolik času jsem s nimi strávil, kolik mi toho dali? U nich jsem se poprvé cítil jako doma, u nich jsem poznal, co to znamená láska a domov. A teď jsou pryč? A rodiče Lily? Jak k tomu přišli oni? Museli zemřít jen proto, že přivedli na svět dítě s magickým nadáním? Svět je najednou ještě temnější, než byl před půl hodinou.
"Řekneš mu to?" zeptal se a kývl směrem k Jamesovi. Podíval jsem se tím směrem. James byl obklopený přáteli, kteří se ho ptali na Harryho a na Lily, usmíval se a neměl o ničem ani ponětí. Zachytil můj pohled a jeho oči ztvrdly, vytušil, že se něco děje.
"Je mi to líto, Siriusi," stiskl mi rameno, přikývl jsem a on odešel někam rozdávat úkoly. To už ke mně mířil James, v očích měl strach a už se neusmíval. Jak jsem se musel tvářit já?
"Siriusi, co se stalo?" zeptal se potichu.
"Brácho, já…Tom a Mary…je mi to tak líto," z očí se mi draly slzy, nebyl jsem schopen říct víc a tak jsem ho prostě objal. Chvíli bylo ticho, pak mu to došlo.
"Ne," vydechl a podíval se na mě. "Táta? Máma?" hlas se mu zlomil. Přikývl jsem.
"A Frank a Tera taky," šeptl jsem.
"Oni?" Znovu jsem přikývl. "Kdy?"
"Dnes v noci."
Po tvářích se mu řinuly slzy. "To je…"
"Já vím, brácho," znovu jsem ho objal, "já vím." Jen jsme stáli ve dveřích, objímali se a brečeli, už nepadlo ani slovo. Nebylo to potřeba, oba jsme cítili totéž. Ticho prolomil až James.
"Musíme to říct Lily. Jde tu i o její rodiče."
"Máš pravdu."
----------------------------------------------------------------------------------------
Seděly jsme s Lily u stolu nad hrnkem čaje a v obýváku v postýlce ležel Harry v modrých dupačkách a ze spaní cucal peřinku, kterou byl přikrytý.
"Vážně tohle řekla?" smála jsem se zrovna, když se otevřely vstupní dveře a dovnitř vešli James se Siriusem. Oběma se ve tváři zračil čirý smutek a měli skelné oči, ve kterých nebyl ani náznak života. Obě jsme vyskočily ze židlí a běžely ke svým manželům.
"Co se stalo?" ptaly jsme se vyděšeně.
"Musíme vám něco říct," řekl přidušeným hlasem James, podíval se Lily do očí a pak se odmlčel.
"Tvoji rodiče, Lily, a Tom s Mary…jsou po smrti," dokončil Sirius nepřítomným hlasem. Lily se na něj nevěřícně podívala a pak pohlédla Jamesovi do očí, jakoby se chtěla ujistit, že jí říká pravdu. James neznatelně příkývl, Lily se protočily panenky a složila se mu do náruče. James ji něžně položil na gauč, sedl si vedle ní a čekal, až se probudí.
"Siriusi, je to pravda?" nedocházelo mi to. Chytil mě za ramena, asi abych se mu tam taky nesložila, podíval se mi do očí a přikývl. Přitiskl si mě k sobě a mně to začalo docházet. Frank a Tera? Proč oni? Proč museli právě takhle zemřít rodiče mé nejlepší kamarádky? Znala jsem je léta, jezdila jsem k nim na prázdniny. A Tom s Mary? Rodiče Jamese a rodina mého manžela, i oni jsou pryč. Co je tohle za spravedlnost? Co je tohle za svět? Svět, kde dobří lidé umírají předčasně a děsivou smrtí, zatímco ti špatní smí dál žít? Rozplakala jsem se, Sirius mě k sobě víc přitiskl a cítila jsem, jak se snaží pláč potlačovat. Jak se snaží být mužem a být mi oporou. Z gauče se ozvaly další vzlyky, Lily se očividně probudila. Když jsem se asi po půl hodině uklidnila, Sirius se vydal hledat nějaký alkohol a já jsem šla za Lily. Seděla na gauči a nepřestávala plakat a vzbudila Harryho, kterého se zrovna James snažil uklidnit. Sedla jsem si k ní a objala ji.
"Já s nima ještě včera večer mluvila, slíbili, že přijdou v neděli na oběd," hlas se jí zlomil v dalším záchvatu pláče.
"Pššš, všechno bude dobré, uvidíš. Zvládneš to, máš Jamese a Harryho a nás se Siriem. Zvládneme to, spolu," konejšila jsem ji, ale moc to nezabíralo.
----------------------------------------------------------------------------------------
Za okny se stmívalo a teplý letní vzduch protrhl blesk, který sjel po obloze jako hrůzostrašné znamení. Začala bouřka, která naprosto vystihovala náladu nás všech. Sešla jsem ze schodů, prošla ztemnělým obývákem a sebrala jednu z dek, kterou jsem přikryla pláčem vyčerpanou zrzku, která usnula na gauči. Došla jsem do kuchyně, kde u stolu mlčky seděli kluci, zírali před sebe a pili ohnivou whiskey rovnou z flašky. Před sebou měli už vypitou láhev od mudlovské slivovice. Ano, byli to kluci, sice byli zodpovědní a dospělí a měli manželky a jeden z nich dokonce i dítě, ale pořád to byli kluci, kteří ztratili rodiče. Ztratili lidi, které milovali a taky tu jistotu, že když budou něco potřebovat, vždycky tu budou, aby jim pomohli a poradili. Najednou byli sami.
"Už spí," řekla jsem a položila na stůl mudlovskou chůvičku.
"Děkuju," usmál se na mě nepatrně James, jakoby už zapomněl, jak se to dělá. "Děkuju za všechno. Vám oběma."
"Kéž bychom vám mohli pomoct víc," povzdechla jsem si, lokla si z flašky, sedla si vedle Siriuse, přitulila se k němu a on mě objal.

"Překonáme to. Protože máme jeden druhého," pronesl do ticha Sirius a já jen doufala, že to bude stačit. Uvědomila jsem si, že všichni jsme jen děti s ideály a představami ztracené v tom zlém velkém světě. Bojovali jsme za naivní ideály a principy a za lepší svět, kterému nikdy neporozumíme, ale teď budeme bojovat za ně, za ty co jsme ztratili a za to, aby naše děti nepoznaly tuhle nespravedlnost. Ještě včera nás k boji vedla touha po dobrodružství a víra, že spasíme svět, dnes přišel den zlomu a zítra? Zítra nás povede touha po pomstě, zloba a zášť a snaha zachránit naše milované a zastavit to bezpráví. Život nám dal pádný důvod bojovat a také bojovat budeme, všichni, až do konce.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 23. october 2014 at 22:06 | React

Smutná, ale hezká kapitola :) Už se to blíží...

2 Rogue Rogue | Web | 25. october 2014 at 20:48 | React

Jsi na tu kapitolu pyšná právem, protože to bylo velmi silné, byla samozřejmě ohromně smutná, ale zároveň to bylo nádherné v té síle přátelství, která se tady projevila...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS