39. kapitola - Den delší než století 2/2

16. december 2014 at 20:04 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba
Druhá část kapitoly, prardon, že tak pozdě, ale učila jsem se na zkoušku, kterou jsem jen tak by-the-way udělala na B a psala seminárku...ale už to tu je...nepotěším, já vím, ale co se dá dělat, muselo to takhle dopadnout...příští kapitola bude určitě dřív, slibuju


James zazvonil na zvonek, držel jsem Bellino bezvládné tělo v náručí a nedokázal si představit, jak to jejím rodičům řeknu. Otevřel Mike.
"Proboha," šedé oči, Belliny oči, se mu rozšířily strachem, "pojďte dovnitř," otevřel dveře dokořán a když je za námi přibouchl, okamžitě se ptal: "Co se stalo? Je v pořádku?" položil jsem ji opatrně na gauč, narovnal se a podíval se na svého tchána. Zavrtěl jsem hlavou, střelil očima ke mě a pak ke své dceři, pochopil.
"Ne! Frany! Pojď jsem, rychle!" zakřičel přes rameno, "to není možné, je...moje dcera je...?" zlomil se mu hlas.
"Je mi to hrozně líto," zamumlal jsem a v očích se mi znovu začaly formovat slzy. James se zhroutil do nejbližšího křesla. Ze schodů seběhla Francois a když uviděla svoji dceru, z hrdla se ji vydral děsivý výkřik. Vrhla se ke gauči a její slzy se nedaly zastavit, klesl jsem na kolena vedle ní.
"Co se stalo?" Mike znovu našel hlas.


"Pane Scarrpere, povím vám to, ale prosím, počkejme ještě chvíli, až přijde Remus s Lily. Nedokázal bych to říct dvakrát," ozval se James z křesla. Jako na zavolanou se ozval zaťukání, ve dvěřích se objevil Remus a za ním dovnitř vpadla Lily. Vykřikla a vrhla se směrem ke gauči, James ji zachytil v náručí a pevně objal.
"Lily, pšš, je mi to líto," mumlal jí do vlasů.
"Bella? Ne, jak? Jamesi co se stalo?"
"Co se stalo naší dceři?"
"Bellatrix Lestrangerová se stala," pípl James do ticha, "U ministerstva se začali scházet Smrtijedi, Brumbál to samozřejmě rychle zjistil a chtěl tam co nejvíce lidí, aby jim zabránil v čemkoli, co se chystali udělat. Sirius, já i Remus jsme tam samozřejmě vyrazili, mě se povedlo Lily přesvědčit, aby zůstala doma, myslel jsem, že Bella nedorazí, ale očividně měla jiný názor."
"Byla to moje chyba," promluvil jsem ale nezvedl od Belly oči, "neměl jsem jí dovolit, aby šla se mnou. Měl jsem ji donutit zůstat doma. Je to moje vina."
"Není, Siriusi, není to tvoje vina," James mi položil ruku na rameno.
"Když to není moje vina, tak čí?" vymrštil jsem se z podlahy, "Měl jsem tam umřít já, ne ona. Bellatrix chtěla mě. Mě, Jamesi! A Bella obětovala sebe pro mě, je to moje vina," otočil jsem se k Mikeovi a zvedl k němu oči. "Omlouvám se, tohle si nikdy neodpustím." Díval se na mě, nedokázal jsem z jeho očí nic přečíst. Polkl a pak udělal něco, co bych nikdy nečekal. Objal mě. Čekal jsem všechno, že na mě bude řvát, že mi vrazí a nebránil bych se, protože vím, že svou dceru ztratil jen kvůli mně. Ale on mě objal.
"Měl jsem ji ochránit, měl jsem jí to zakázat."
"A co by si udělal? Moje dcera byla po mě, když se pro něco rozhodla, nehnulo s ní ani stádo volů."
"Cokoli, sebrat jí hůlku, přivázat ji k posteli, cokoli. Neměl jsem ji brát s sebou." Znovu jsem padl na kolena vedle gauče a vzal ji za ruce. Slzy se mi řinuly proudem, Remus se zhroutil do nejbližšího křesla a schoval si obličej do dlaní, James tišil ve svém náručí Lily, Mike Francois.
"Proč si to udělala? Ty jsi tak pitomá, tak pitomá," mumlal jsem, "to já měl skočit před tebe, slíbil jsem ti, že tě ochráním, para siempre vzpomínáš? Selhal jsem. Zklamal jsem tě, nesplnil jsem slib." Nikdy jsem se necítil hůř, měl jsem pocit jakoby moje srdce zemřelo tam s ní. Zaplavila mě vina, smutek, žal, bolest a hněv. Ztratil jsem svou životní lásku a dítě, ztratil jsem nejlepší přítelkyni. V životě mě už nic nečeká, můj život skončil, mým jediným posláním bude pomsta. Někdo mi před obličejem mával lahví čehosi, vzal jsem ji a napil se. Bylo mi úplně jedno, co to bylo, hlavně že mi to nepatrně ulevilo. Láhev jsem do sebe obrátil za rekordní čas. Jak jsi mě tu mohla nechat? Co tu bez tebe mám dělat? Neměl bych se zabít? Komu bych tu chyběl? Už nemám pro co žít. A pak mi došlo, že bych se nikdy nezabil, už kvůli ní bych to nikdy neudělal. Zemřela za mě, tuhle oběť bych nikdy neznehodnotil. Sevřel mě vztek, ani zabít se nemůžu. Ve vzteku jsem mrštil prázdnou láhev přes místnost, kde se roztříštila o krbovou římsu. Střepy vletěly do ohně a a z římsy spadla rodinná fotka Scarrperových. Klekl jsem si a zvedl ji, byli na ní Francois s Mikem, Mike držel kolem ramen Bellu, kterou jsem já objímal kolem pasu a vedle Francois stála Melody s Rogerem. Naplno jsem se rozbrečel, už jsem se ani nesnažil nic skrývat. Jako z velké dálky jsem slyšel zvonit telefon, slyšel jsem mluvit Francois.
"Volal Roger," všichni jsme se ohlédli, ve strachu, že se děje ještě něco horšího, "Melody porodila, je to holčička, Isobel," oči měla červené od pláče, ale snažila se usmát. Ta maličká byla štěstí v neštěstí. Melody ví, co se s její sestrou stalo, proto jí dala tohle jméno. Ovšemže to Melody ví, jak by nemohla, díky tomu jejich poutu byla první, kdo to věděl. Tenhle den se zdál nekonečný, byl delší než století.
--------------------------------------------------------------------------
"Miloval jsem tě, Bello. Tak jako každý v téhle místnosti," rozhlédl jsem se po smuteční síni, v první řadě seděla nejbližší rodina a James s Lily, "kdo tě poznal, nemohl tě nemít rád. Vždycky jsi byla plná elánu a optimismu, říkala jsi, co si myslíš. Miloval jsem na tobě všechno - tvoje oči, tvůj smích i tvůj humor. Dokážu odseknout a odpovědět každému, každému, ale ne tobě. Byla jsi má životní láska, můj život a já se teď musím naučit žít bez tebe. Jak ale můžu žít bez srdce? Musím se to ale naučit, protože my, kteří jsme tu zbyli, si musíme pomoci to překonat. Přiznám vám teď něco, za co se stydím a co si nepřestanu vyčítat - zemřela, aby mě zachránila. Slíbil jsem jí, že jí budu vždycky ochraňovat a ona obětovala sebe a naše dítě, aby zachránila mě. Měl jsem to být já, kdo před ní skočí. Kdyby to tak bylo, stála by tu ona, vím, že by to pro ni bylo těžké, ale žila by. Žila by ona i naše dítě a přece jen by jí tu po mě něco zůstalo. Zvládla by to. Protože taková byla - silná, statečná a spravedlivá. A ať už tenhle smutný konec byl náš osud nebo jen náhoda, pamatujte si… My všichni si pamatujme, že nezemřela, aby zachránila jen mě, ale zemřela za nás za všechny. Jako tolik jiných, i našich přátel a příbuzných, zemřela v boji proti Voldemortovi, abychom my mohli žít. Proto bychom si jí měli vážit víc než dřív, vzpomínat a žít tak, abychom si tu oběť zasloužili," dořekl jsem při pohledu na velkou fotografii, ze které se usmívala. Další věc, kterou už nikdy neuvidím.
-------------------------------------------------------------------------

Stál jsem u čerstvého hrobu, nad ním se tyčil bílý náhrobek, na kterém v kontrastu vystupovala černá písmena "Isabella Margot Scarrper Black, *15.8. 1960 † 21.1. 1981 and her unborn child" a citát "There ain't no Me if there ain't no You". Nahoře na náhrobním kameni byla hranatá skleněná vitrínka. Klesl jsem na kolena a uložil do ní fotku Belly, její medailonek, snubní prsten a bílou holubičku. Já jsem si na památku nechal její zásnubní prsten, písmeno S, které nosila na řetízku a které mě teď studilo na krku a červený zvoneček, který jsem jí dal k Vánocům. Melody si pověsila na svůj náramek její stříbrný přívěšek koštěte a Mike s Francois si nechali přívěšek s písmenem B. Položil jsem na hrob červenou růži a zapálil svíčku. Když jsem se otočil, viděl jsem za sebou zdrcenou Francois, kterou podpíral Mike, Lily objímala Jamese a Melody v černém, která držela v náručí malou Isobel a Rogera, který ji držel kolem pasu. Střetli jsme se s Melody pohledem, její modré oči byly plné slz a měla úplně prázdný výraz. Byla na tom ještě hůř než já, ztratila spřízněnou duši, člověka, který byl pořád s ní, i když byl kilometry daleko. Přešel jsem k ní a objal ji, víc jsem udělat nemohl. Pak jsem se otočil a bez jediného ohlednutí opustil hřbitov, vím, že kdybych zůstal ještě chvíli, znovu bych se zhroutil. Před branou stála moje motorka. V tom mrazivém vzduchu a na sněhu vypadala ponuře, už i ona mi vháněla slzy do očí. Viděl jsem Bellu i tady, vzpomněl jsem si, kolikrát sedávala za mnou a držela se mého pasu. Byla pryč a s ní i veškeré světlo mého života, svět byl teď stejně temný jako moje jméno.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Rogue Rogue | Web | 18. december 2014 at 17:33 | React

Těžká a smutná kapitola, nevím, co bych k ní měla napsat... :-( Bellina smrt se dala předpokládat, ale to nemírní smutek.
Pojmenování Melodiiny dcery po ní je dojemné...

2 Anytt* Anytt* | Web | 18. december 2014 at 20:18 | React

Hodně smutné, ale dobře napsané. Bella mi bude opravdu chybět, je mi líto Melody, Siriuse i všech ostatních...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS