40. kapitola - Dying to live for the light in the tunnel 2/2

13. january 2015 at 22:46 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba

O víkendu jsem zajel k Melody a Rogerovi.
"Ahoj, Mel," objal jsem ji, kdy mi otevřela dveře. "Je mi to tak líto," zašeptal jsem.
"Já vím," popotáhla potichu, "já vím." Pozvala mě dovnitř, Roger byl v obýváku, četl si noviny a nepřítomně houpal kolébku s Isobel.
"Ahoj, Sirie," zvedl oči, "dlouho jsme tě neviděli."
"Jo, nebyl jsem zrovna v reprezentativní formě. Ale teď už snad jsem."
"Jsem ráda, že tu jsi," usmála se na mě Melody, Isobel v postýlce začala plakat.


"Smím ji pochovat?" zeptal jsem se, když se Roger zvedl z gauče.
"Určitě, já zatím přinesu něco k pití," Mel se otočila a odešla do kuchyně.
"Ahoj, maličká," zvedl jsem ji z kolébky a pohupoval s ní, dívala se na mě velkýma modrýma očima, které byly ne málo podobné těm Rogerovým. "Isobel?" zkoumavě se na mě dívala, "ne, Izzy," natáhla ručičku a začala mě tahat za vlasy. Dokonce přestala i plakat.
"Líbíš se jí," poznamenal Roger.

V temné uličce přede mnou šel muž v hábitu, šel rychle, často se otáčel. Měl strach, že ho někdo sleduje a měl pravdu. Jen mě nemohl vidět a i kdyby náhodou viděl, nedošlo by mu kdo jsem. Není lehké rozeznat zvěromága od skutečného zvířete, navíc potmě. Tuhle čtvrť jsem znal, zabočil jsem do postranní ulice a rozběhl se. Když jsem znovu zabočil, viděl jsem ho přicházet, nadběhl jsem mu. Schoval jsem se za roh a vrátil se do lidské podoby, opřel jsem se o zeď, zavřel oči a poslouchal. Z okapů curčela voda, další množství deště mi padalo do obličeje, ulicemi se hnal vítr, v dáli štěkal pes a z domu nad námi hrála nějaká telenovela. A mezi tím vším, tím poklidem maloměsta jsem slyšel rychlé a nejisté kroky, přerývavý dech. Když došel až ke mě, vyšel jsem zpoza rohu, lekl se. Ještě mě nepoznal, ale ve chvíli, kdy mu došlo, že mě zná, že jsme proti sobě několikrát stáli s hůlkami, se vyděsil doopravdy.
"Black," zavrčel.
"Wilkes," odpověděl jsem mu stejným tónem, zvedl jsem hůlku dřív než to stihl on, "zatýkám tě." Namířil na mě hůlku a já věděl, že ho nezatknu. Ne, tenhle bude první, kterého naprosto vědomně a racionálně zabiju. Za Ni, za Potterovi, za tu rodinu, za všechny, kteří to odnesli v týhletý šílený válce.

Vešel jsem do ztemnělého a tichého domu, trochu mě děsil. Došel jsem do kuchyně, otevřel ledničku a její světlo zasvítilo do prostorné tmavé kuchyně. Vytáhl jsem láhev rumu a zabouchl dveře. Cestou do obýváku jsem ze sebe shodil koženou bundu, rozepnul si košili a svalil jsem se na gauč. Hodil jsem si nohy na stůl a obrátil do sebe láhev. Nedokážu být sám, v přítomnosti ostatních, hlavně Jamese, Lily a Harryho a Melody, dokážu jakž takž zapomenout, ale když se vrátím sem...zase to na mě dolehne. Vidím ji všude, ve všech věcech. V tomhle gauči, ve fotkách v předsíni, které fotila, v té kytaře v rohu pokoje. Znovu ji vidím, jak nadšeně plánuje a dekoruje náš dům. A to nezvládám, znovu jsem si lokl. Vzpomínám.
Bella byla ve svém živlu, donutila mě, abych na podlahu budoucího obýváku položil světle zelený koberec, vedle krbu, který byl naproti dveřím mi bylo nakázáno umístit vysokou knihovnu ze světlého dřeva a z druhé strany část obývákové stěny. Do prostřed místnosti jsem kouzlem dopravil krémový gauč do L a křeslo stejné barvy, před pohovkou stál světlý konferenční stolek a naproti stůl s televizí a videem. Když jsem pod okna do ulice stěhoval dva psací stoly, které jsme hodlali využívat jako pracovní, roztahovala zrovna před televizí tmavě zelený čvercový kobereček a pak se vrhla na dekorování krbové římsy rodinnými a společnými fotkami. Naproti knihovně jsem postavil světlou skříň na pracovní dokumenty a svalil se vyčerpáním na sedačku. Sledoval jsem ji, jak pobíhá sem a tam a ukládá do knihovny knihy, věší bílé lněné záclony a tmavě zelené závěsy, jak stěhuje dva velké fikusy do rohů místnosti, každý z jedné strany našich stolů. Jak vyskládává zdobené svatební servisy do prosklené skříně. Vše završila tím, když postavila svoji kytaru vpravo vedle televize a upadla na mě na gauč.
"Co ty na to?" zeptala se se smíchem, když jsem vyjekl.
"Ocením to až mě nebude bolet celej člověk."
"A ještě nemáme kuchyň, miláčku, tak pojď." Vytáhla mě na nohy a hnala do vedlejší místnosti.
A tak každý večer umírám, umírám, abych žil. Žiju už jen pro to světlo na konci tohohle černého tunelu jménem svět. Tím světlem je moje malá neteř, kmotřenec a James s Lily a Melody s Rogerem.

Seděl jsem na koberci, Harry ležel na bříšku vedle mě, máchal nožičkama a snažil se dosáhnout na chrastítko, které jsem svíral v ruce.
"Tohle chceš?" zachrastil jsem hračkou, "tak si pro ni polez." Jeho - Lilyiny - zelené oči se na mě upřeně a nechápavě dívaly. Zajímalo by mě, co se mu honilo hlavou.

James se opíral o futra a sledoval svého nejlepšího přítele, jak si hraje se svým kmotřencem. Lily ho zezadu obajala kolem pasu.
"Jsem ráda, že jsi ho vytáhl. Prospívá mu to."
"Rozhodně, Harry ho miluje." Harry zrovna začal natahovat a tak ho Sirius vzal do náruče a choval ho, broukal mu rockovou melodii, kdyby stáli blíž možná by poznali, že je to All Summer Long. Harry začal tahat za stříbrný řetízek s písmenem S na jeho krku a on ho nechal.

Vrátil jsem se domů, otevřel dveře a opět na mě dolehlo to ticho, nikdo mě nevítal, nesvítilo se, nikdo netancoval po kuchyni nebo po obýváku. Vešel jsem do kuchyně a sedl si na židli ke stolu. Pamatuju si živě, jak jsem ho stěhoval.
Vmanévrovat se do dveří s tím velkým bytelným stolem z tmavého dřeva byl téměř nadlidský úkol. Na konci mítnosti už visely na zdi skříně stejné barvy, pod nimi stála linka, pod oknem do zahrady dřez a sporák. Z místnosti vedly do haly dvoje dveře, jedny byly za schodištěm, skrz které jsem právě stěhoval stůl a druhé byly na opačné straně místnosti vedle francouzského okna na zahradu. Mezi dveřmi podél stěny stála lednice, velká spižírna a stolek, na který Bella právě postavila rádio a zapnula ho. Začala tancovat po místnosti a vyskládávát do skříní na protější straně a nad linkou nádobí. Do obou rohu místnosti, pod okna do ulice, postavila dvě velké zelené kytky v květináčích a na stěnu naproti dveřím pověsila korkovou nástěnku.
"Kam to chceš?" zasupěl jsem, když stůl zlehka dopadl na parkety v kuchyni a chystal se s ním šoupat po místnosti.
"Nedělej, že nevíš," mrkla na mě.
"Bells?!" když procházela kolem, chytil jsem ji kolem pasu a posadil na stůl.
"Myslím, že může zůstat tady," usmála se a políbila mě. "Pojď sem," přitáhla si mě za košili blíž a začala rozepínat knoflíčky.
Zvedl jsem se od stolu, tyhle vzpomínky až moc bolely. Sáhl jsem do skříně pro láhev vodky. otevřel jsem ji a pořádně si lokl. Když jsem šel po chodbě zrak mi padl na všechny ty fotky na stěnách. Všechny fotila ona, byly to fotky mořských vln, francouzského pobřeží, španělských vodopádů, skotských kopců, londýnských budov, mostů a náměstí, Bradavic a pozemků. A za každým z nich jsem ji viděl. Chvíli jsem tam stál, pozoroval je a pil. Než jsem došel do obýváku, měl jsem půl láhve v sobě. Druhou půlku jsem dorazil velice rychle a usnul na gauči s lahví v ruce.

"Siriusi, Voldemort se blíží a rychle. Musíš něco dělat. Zavolej Brumbála, řekni to Jamesovi a Lily. Ukryj je, postarej se o ně, Brumbál ti poví jak na to, pomůže ti. Siriusi varuj svého bratra, zachraň svého kmotřence a mojí nejlepší kamarádku." Zase se mi zdála. Snažilo se mě varovat moje podvědomí a nebo to vážně byla ona? Vracela se, aby se mohla rozloučit, vracela se, aby nás mohla varovat?
"Mám se spojit s Brumbálem?"
"Ano, všem vám hrozí nebezpečí. I ty se musíš schovat, Voldemort není daleko."
"Co chystá?"
"To ti nemůžu říct. Ale dávej si pozor na to, komu věříš, zrádce je blíž než si myslíš. Informuje o každém vašem kroku svého pána."
"Kdo to je?" naléhal jsem.
"To nesmím prozradit. Na to musíš přijít sám, doufám, že to bude brzy. Že toho zrádce zastavíš, protože jinak...
"Jinak co?" Zavrtěla hlavou. "Jinak co, Bello?" zvýšil jsem hlas.
"Nechápeš to, nesmím ti to říct. Tak moc bych chtěla, ale nesmím! Navíc je to tak strašné, že brečím a je mi úzko a na nic už teď a to se to ještě nestalo!" v očích se jí zaleskly slzy.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 14. january 2015 at 17:23 | React

Potěšila jsi mě :) Konečně mám po čtvrtletních testech, takže odpočinkové čtení pomůže :) Ten závěr je skvělý - nápad, že by Bells mohla varovat Siriuse, aby ochránil své přátele, se mi líbí! :) Těším se na příští kapitolu!

2 Rogue Rogue | Web | 20. january 2015 at 23:52 | React

Vývoj této povídky mě nepřestává překvapovat a do budoucna jsem ještě zvědavější. Přijde na to Sirius a pohne s tím vším, co známe k jinému (lepšímu?) obrazu, anebo přes veškerou snahu to nemůže skončit jinak?
Líbilo se mi, jak jsi to prokládala těmi vzpomínkami, bylo to velmi bolestné, ale úžasné...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS