41. kapitola - Svítání na západě

5. february 2015 at 17:58 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba
Další kapitola, jestli správně počítám, tak by měly být ještě čtyři a epilog...může se zdát, že tady to končí, ale ne, má to ještě nějaké své dozvuky :) snad se bude líbit


Tu noc byla strašná bouřka, blesky křižovaly temnou oblohu a kvůli silnému burácení, které se rozléhalo tichým domem jsem nemohl usnout. Bouřka přišla zničeho nic, stejně náhle a zlověstně jako tehdy, když jsme se dozvěděli o smrti Potterových a Evansových. I když se mi konečně povedlo usnout, neměl jsem klid. Zdál se mi divný sen, byl jsem s Harrym v obývacím pokoji Potterových a za žádnou cenu jsem ho nemohl utišit. A to vždycky stačilo, když jsem pohodil dlohými vlasy a dovolil mu hrát si s mým řetízkem. Teď nepomáhalo nic a Lily s Jamesem nikde. Když jsem se ráno vzbudil měl jsem špatný pocit. Celý den jsem se cítil nesvůj, věděl jsem, že se něco chystá. Něco velkého, cítil jsem to ve vzduchu, viselo to nad námi jako hrozba. Remus nervózně poposedával a byl roztržitý a podrážděný, přitom úplněk byl ještě daleko. Petra jsem ve štábu neviděl vůbec. I James to cítil a to byl empatický asi jako poleno. Když jsme odcházeli domů a on nasedal do svého lahvově zeleného Nissanu 1968, ten pocit ještě zesílil. Teď už vím, že to bylo naposledy, co jsem ho viděl naživu. Kolem desáté už jsem to nemohl vydržet a vyrazil za Petrem domů, znepokojovalo mě, že jsem ho celý den neviděl. Zazvonil jsem na zvonek bez jmenovky a čekal. Bez odezvy, i po třetím zazvonění.


"Petře!" zavolal jsem do temného okna, "tady Tichošlápek! Jsi tam?" Bez odpovědi, rozhlédl jsem se kolem, kouzlem si otevřel dveře a vybehl do druhého patra. Zabouchal jsem na dveře, nic. Zmocnila se mě panika, stalo se mu něco? Otevřel jsem dveře a rozsvítil. Byt byl až na linku a vestavěnou skříň prázdný. Tady něco sakra nehraje. Muselo se mu něco stát nebo...Ne to by neudělal. Ale udělal, ozval se tichý hlásek v mé hlavě. Seběhl jsem schody, pod barákem sešlápl pedál a motorka zařvala na celou ulici. Zvedl jsem ji do vzduchu a zamířil do Godrikova dolu. Když jsem zastavil před tím, co zbylo z jejich domu, pokoušel se o mě infarkt. Křečovitě jsem se držel řidítek motorky a nedokázal vstát, jak se mi klepaly nohy. V tu chvíli jsem podvědomně věděl, že Petr zradil. On byl ten zrádce, ne Remus. Přede mnou se odkrývala děsivá scénérie - horní patro, přímo tam, kde byl Harryho pokoj, bylo rozmetané na kusy. Některé z nich mi ležely u nohou, dveře byly vylomené z pantů. Do nohou se mi vrátil cit, seskočil jsem z motorky a vběhl do domu. V hale na schodech leželo Jamesovo bezvládné tělo, oříškové oči bez života upřené do stropu. Zapotácel jsem se, ustoupil jsem až do obýváku, pod nohama mi zakřupaly střepy z křišťálového lustru, klávesy z piána, které Lily milovala a šlápl jsem i na fotku v rámečku. Sehnul jsem se a zvedl ji. Vysvobodil jsem ji z rozbitého rámečku a zadíval se na ní. Byla z Jamesova a Lilyina svatebního dne - byl na ní rozesmátý James v saku, rozzářená Lily v bílém, já jsem stál po Jamesově boku a držel ho kolem ramen. Bella ve světlemodrých šatech držela Lily kolem pasu, vedle ní stál Remus a vedle mě Petr. Nemohl jsem uvěřit tomu, že je to minulost. James byl po smrti a pokud nestihli utéct, tak i Lily s Harrym. Klekl jsem si vedle Jamese, upustil jsem fotografii vedle sebe, z očí mi vytryskly slzy.
"Brácho," polkl jsem, "nenechávej mě tu! Ne! Prober se!" zatřásl jsem s ním. Začal jsem do něj bušit pěstmi. "No tak, vzbuď se! Ne," zamumlal jsem, křečovitě jsem sevřel v dlaních jeho košili a sklonil hlavu. Je to tu znovu, vina, bezmocnost, vztek a smutek. V tom jsem zaslechl dětský pláč. S nadějí jsem zvedl hlavu, třeba se jim povedlo utéct a jen se skrývají. Schoval jsem fotku do kapsy a vyběhl schody. Vběhl jsem do Harryho pokoje a uviděl batole s jizvou ve tvaru blesku na čele, jak stojí v postýlce, drží se šprušlí a pláče. Vedle postýlky ležela Lily, zrzavé vlasy zplihlé a zelené oči, které ještě nedávno zářily životem, upřené do prázdna. Připomněla mi Bellu, srdce se mi roztříštilo na kusy. Klesl jsem na kolena vedle přítelkyně, nejlepší kamarádky mé zesnulé ženy a životní lásky mého bratra. Slzy mi tekly proudem. Opustili mě, všichni, zůstal jsem sám. Už mi nikdo nezbyl, Voldemort mi vzal všechny a já jsem ten poslední, ten kdo se pomstí. Pohřbil jsem Toma a Mary, pohřbil jsem svou životní lásku i naše nenarozené dítě a teď musím do země uložit i Jamese a Lily. Zaplavil mě smutek, zoufalství, samota, hněv a zrada. A nejvíc ze všeho bolest, bolest ze ztráty nejlepšího přítele, bolest ze zrady člověka, kterého jsem za přítele považoval. Z přemýšlení mě vytrhl Harryho pláč, on je to jediné, co mi zbylo. Moje odpovědnost, můj slib. Ochráním ho, vezmu ho k Andie nebo k Melody, pomohou mi a bude tam v bezpečí. Vzal jsem svého plačícího kmotřence do náruče, začal se uklidňovat. Zabalil jsem ho do deky a snesl ze schodů, vyšel jsem z domu. Pro Harryho věci se vrátím zítra, stejně jako pro jejich těla. Nasedal jsem na motorku, když se vedle mě objevit Hagrid. S děsem hleděl na dům v troskách.
"Vopravdu sou..." hlas se mu zlomil. Přikývl jsem, na víc jsem se nezmohl.
"Odvezu Harryho, postarám se o něj a pak se vrátím pro...jejich...však víš..."
"Vomlouvám se Siriusi, ale musim Harryho vodvýst."
"Cože? Proč? A kam?"
"K jeho tetě a stejdovi, Brumbál to nařídil."
"Ale já jsem jeho kmotr, slíbil jsem to Jamesovi a Lily, že se o něj postarám."
"Promiň. Nemám na vybranou." Možná má pravdu, Brumbál vždycky věděl co dělá. Asi se o něj postarají líp než já, když se budu honit za pomstou. Když to přežiju, najdu si Dursleyovi a s tím, co o nich vím se Harryho rádi zbaví a vezmu ho k sobě. Když to nepřežiju...no alespoň budu vědět, že se o něj někdo postaral.
"Dobře, asi máš pravdu. Brumbál ví, co dělá. Půjč si moji motorku a dávej na ní pozor. Možná ti zůstane, je možný, že už ji nebudu potřebovat. Musím něco zařídit. Rodiče tě milovali, Harry," díval se na mě zelenýma očima a zvedl ke mě ruččičku, "a já taky." Dal jsem mu pusu na čelo. Zvedl jsem k Hagridovi oči, které jsem měl rudé od pláče a podal mu batole.
"Voba to byli ty nelepčí lidi, nezasloužili si to, ale tenhle svět je nefér, hlavně tahle válka." Položil mi ruku na rameno a poplácal mě tak mocně, že se mi podlomila kolena.
"Já vím, Hagride, já vím. Dej na něj pozor, sbohem." Otočil jsem se k němu zády a odcházel ulicí. Svítalo. Nebyl to pozitivní okamžik. Zůstal jsem sám, nedokázal jsem je ochránit, nedokázel jsem ho zastavit a nikdy si to nepřestanu vyčítat. Nikdy bych nevěřil, že by toho byl schopen, mělo mi dojít, že není schopen vydržet, že není schopen se mu postavit a položit za ně život. Opustil nás, jako krysy opuští potápějící se loď. Obvinil jsem nesprávného a i on si teď bude myslet, že jsem to udělal já. Selhal jsem, neochránil jsem je a teď ani nesplním slib, který jsem Jamesovi dal. Půjdou po mě všichni, ministerstvo i štáb. Nad hlavou mi visí oprátka a na krku mám obvinění z něčeho, z čeho se mi dělá špatně. Jestli mě chtějí zavřít, ať aspoň mají důvod, udělám to jediné co mi zbylo. Zabiju Petra, najdu ho a zabiju nebo při tom umřu. Proměnil jsem se v psa a začal úpěnlivě výt na vycházející slunce. Slyšel jsem za zády tak známý zvuk své motorky, když se zvedala do vzduchu. Svítalo, ale pro mě to bylo svítání na západě, konec mého života, který se v jednu chvíli zdál tak nádherný.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 7. february 2015 at 10:50 | React

Skvěle napsaná kapitola :) Bylo zajímavé sledovat to ze Siriusova pohledu :) Těším se na konfrontaci s Peterem!

2 Rogue Rogue | Web | 12. february 2015 at 13:06 | React

Kapitolu od kapitoly silnější... Hrozný okamžik, najít své nejlepší přátelé po smrti a ještě s vědomím, že jejich krev má na rukou někdo, kdo byl také přítelem...
Jsem opravdu zvědavá, jak to pojmeš dál.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS