42. kapitola – Forgive me that I’ve sinned

22. february 2015 at 20:48 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba
Konfrontace s Petrem aneb můj názor, co si tak mohli říct...


Stál jsem na ulici ve stínu stromu, stmívalo se, pršelo. Díval jsem se na malý bílý kostel, který byl přes ulici. Mám jít dovnitř? Nebo ne? Nakonec za mě rozhodl déšť. Přešel jsem silnici a vešel do kostela. Na chvíli se schovám, alespoň než přestane pršet, navíc tady mě nikdo určitě hledat nebude. Rozepnul jsem si koženou bundu a sundal kapuci. Kostelík byl malinký, ale měl příjemné prostředí. Nebyl přeplácaný baculatými andělíčky ani neměl děsivý nádech, který některým kostelům dávaly sochy zírající do prázdna. Bylo v něm několik dřevěných kostelních lavic, vyřezávaný a zdobený oltář. Vysoká okna byla vytrážovaná barevnými skly a nad oltářem visel krucifix. Po pravé straně byla vyřezávaná zpovědnice. Sedl jsem si na okraj lavice a přemýšlel. Co mám dělat? Modlit se? Co tady vlastně dělám? Vždyť v boha ani nevěřím, ne po tom všem. Aniž bych si to uvědomil, zvedl jsem se a došel ke zpovědnici. Nohy mě tam nesly a mozku to bylo jedno.


"Pozdrav Pánbůh, synu." ozval se hlas zpoza dřevěné mřížky.
"Dobrý večer, Otče."
"Jaký je tvůj problém?" zeptal se. Podíval jsem se na něj, byl to starší muž, měl bílé vlasy, modré oči a příjemný hlas. Zamyslel jsem se, co mu vlastně chci říct?
"Promiňte, byl to omyl. Vlastně ani nevím, co tu dělám. Měl bych jít, omlouvám se."
"Ne, zůstaň. Je zjevné, že máš problém, proto tě sem Bůh přivedl."
"Víte," odmlčel jsem se, "já vlastně v boha nevěřím, teď už ne," opřel jsem hlavu o dřevo za sebou.
"Co tě sem tedy přivedlo?"
"Asi jsem doufal, že by se tu našel někdo, kdo by mi uvěřil. Už mi nikdo nezbyl, nikdo kdo by mi důvěřoval. A já sám nevím, komu můžu věřit."
"Opravdu si myslíš, že jsi sám?" Ne, ovšemže ne, Melody, Andromeda. Můžu jim věřit, ale budou věřit ony mně? Neohrozím je?
"Ne, jsou dvě osoby, kterým věřím - moje švagrová a moje sestřenice. Ale nemůžu je vystavit tomu riziku."
"Tak to tedy řekni mně, poslouchám tě."
"Vyslechnete mě, i když nejsem věřící?"
"Dům Páně je otevřený všem a hlavně těm, kteří nevěří. Ti často potřebují pomoci nejvíce. Jak se jmenuješ, synu?"
"Sirius," odvětil jsem po chvíli.
"Jsem otec Lawrence. Poslouchám tě."
"Udržíte moje tajemství?"
"Vše co tu zazní, zůstane mezi námi a Bohem," ujistil mě.
"Věříte v magii, Otče?" zeptal jsem se a zkoumal jeho pohled.
"Myslíš zázraky a zjevení?"
"Ne, myslím skutečnou magii, tu dobrou i tu zlou. Skutečná kouzla."
"Nesetkal jsem se s ní, ale má mysl je otevřená."
"Pak se vám s něčím svěřím - jsem čaroděj. Existuje svět, o kterém nemáte ani tušení. Žijeme s vámi, vedle vás, aniž byste si toho všimli. Skutečná kouzla, která pomáhají, ale i zabíjí. Svět, ve kterém existují draci, víly, obři, skřítci, kentauři a létající košťata. Svět, který se momentálně zmítá ve válce."
"V jaké válce?"
"Dobro proti zlu, lid proti tyranovi, který chce vše ovládnout, zabíjí na potkání a snaží se získat nesmrtelnost. Říká si Lord Voldemort. Ale abyste to pochopil, začnu od začátku. Chodil jsem na školu, kde mě učili má kouzla ovládat, poznal jsem tam své přátele. Svého nejlepšího přítele, který mi byl spíš bratrem, jeho budoucí ženu, lásku svého života a dva další kluky, které jsem také považoval za své přátele. Jen z nich zradil. Nebudu vám vyprávět o svém dospívání, je to minulost, na kterou nejsem pyšný a nejspíš byste dostal infarkt. Narodil jsem se do špatné rodiny, nikdy jsem s nimi nechtěl mít nic společného, protože podporovali toho, koho jsem nenáviděl - Voldemorta. Utekl jsem, přijal mě můj nejlepší přítel a jeho rodiče mi vytvořili domov. Oba jsme se oženili. Miloval jsem ji, byla krásná, chytrá, vtipná, hodná, statečná a silná. James s Lily přivedli na svět kluka a mě ustanovili jeho kmotrem, já a moje žena jsme čekali děťátko. I když svět nebyl dokonalý, my byli šťastní, na chvíli. Pracovali jsme v takové naší policii, pronásledovali jsme zlé čaroděje. Navíc jsme byli součástí tajné organizace, která se snaží zastavit Voldemorta. Pak jeho stoupenci zabili rodiče Jamese i jeho ženy, za nedlouho jedna z mých sestřenic zabila mojí ženu. Nejhorší na tom je, že chtěla mě, ale Bella obětovala sebe a naše nenarozené dítě pro můj život. Po její smrti jsem pil, hodně, Voldemortovy stoupence jsem zabíjel na potkání, neptal jsem se, kdo byli. Stáli na jeho straně a to mi stačilo. A teď jsou to dva dny, kdy jsem zjistil, že jen z mých takzvaných přátel je lhář a zrádce."
"Co se stalo?"
"Ten hajzl - promiňte, Otče - mu je prodal. Vždycky jsem věděl, že byl slabší a možná trochu zbabělý, ale nikdy by mě nenapadlo, že by mu vydal své přátele. Že by mu řekl, kde žijí lidé, kteří ho měli rádi, kteří mu pomáhali a vždycky se za něj postavili, kteří ho vždycky vysekali z průšvihů. Svěřili mu svoje životy a on je zradil. Technicky vzato je zabil, nebyl to sice on, kdo řekl tu kletbu, ale prozradil Voldemortovi, kde jsou. Ten se dokonce pokusil zabít i jejich syna, netuším, jak se mu povedlo přežít. Je to ještě batole."
"Naděje, synu. Tomu se říká naděje."
"A víte, co je na tom to nejlepší, Otče?" povzdechl jsem si ironicky, "Všichni si myslí, že ten zrádce jsem já. Hledají mě, ne jeho, ale mě! Nemůžu splnit ani poslední slib, který jsem svému nejlepšímu příteli dal - že se postarám o jeho syna. Zabiju toho zrádce, zabiju Petra. Je správné chtít pomstu, Otče?"
"Správné to není, ale je to pochopitelné. Je to lidská slabost."
"Říkáte tedy, že je to přirozené? Schvalujete to?"
"Jako kněz ne, je to hřích, vždyť Desatero říká Nezabiješ. Ale jako milující strýc, tvé pohnutky chápu. Neříkám, že je schvalují, ale chápu, odkud se berou."
"Co mám dělat, Otče?" zašeptal jsem.
"Co ti říká srdce?"
"Pomsti se, pomsti ty, které jsi miloval a ztratil."
"A co říká rozum?"
"Že mi je pomsta nevrátí," povzdechl jsem si. Bylo to tak prosté a jasné, když jsem to vyslovil.
"To je pravda, nic je nedokáže vrátit zpět. Takový je přirozený běh věcí. Musíš si uvědomit, že by si tím možná ještě více ztratil. Zabít někoho v sebeobraně je sám o sobě hřích, ale vědomě plánovat něčí vraždu je hřích, který nesmyje ani lítost a pokání."
"Věřte mi, že bych nelitoval."
"Myslím, že ano. Přece jen to byl tvůj přítel."
"Kdysi dávno a možná i tehdy předstíral."
"Budeš muset volit mezi tím, co je snadné a tím, co je správné."
"Snadné je zabít ho, pomstít se. Správné by bylo nechat ho žít. Nechat ho žít s tou vinnou, s vědomím, že způsobil jejich smrt, že je zradil, že zradil mě." Zamyslel jsem se, dokázal bych žít s vědomím, že on je naživu? Že má možnost dýchat? "Myslím, že poprvé za celý život zvolím tu snazší cestu."
"Nemyslím si, že by tví přátelé a manželka chtěli, aby si se stal vrahem. Tvé rozhodnutí neovlivním, mohu tě jen nasměrovat správným směrem. Směrem k nebi."
"Mě nebe nečeká, Otče. To vím jistě. Ale děkuji Vám, že jste mě vyslechl. Moc to pro mě znamená, i když nejsem věřící. Snad se ještě někdy setkáme. Nashledanou," řekl jsem, zvedl se a přetáhl si kapuci přes hlavu.
"Bůh s tebou, synu," odpověděl, když jsem opustil zpovědnici.

-------------------------------------------------------------------

Zamířil jsem rovnou k domu Petrovy matky, věděl jsem, že je uvnitř. To bylo to jediné, čím jsem si byl ohledně toho zrádce jistý, taky jsem věděl, že na mě čeká. A že má strach. Částečně jsem na sebe byl pyšný, částečně mě moje schopnosti děsily. Musel jsem ho úplně vydeptat, moc dobře mě znal, přestože já jeho nejspíš ne. Navíc mi ještě mohl být vděčný, dal jsem mu něco, co on mě ne. A to možnost rozloučit se.

-------------------------------------------------------------------

Věděl, že si pro něj přijde, měl strach. Bál se mu čelit, nenáviděl se za to, co udělal, bál se toho, co mu řekne, co chce udělat. Vídával ho, možná to byly jen halucinace. Díval se z matčina bytu zpoza záclony na ulici, zahlédl černého psa, který seděl na druhé straně ulice a upřeně sledoval dům, ve kterém byl. Seděl bez hnutí, nemohl to být obyčejný pes, navíc, tohohle psa znal. Zalapal po dechu, spustil záclonu a hodnou chvíli se neodvažoval pohlédnout znovu ven. Když se znovu odvážil, pes byl pryč, možná to byla jen halucinace, možná tam doopravdy nebyl, možná to byl jen jeho strach. Občas měl pocit, že ho viděl na ulici, nadskakoval pokaždé, kdy zaslechl zvuk motorky. Pokaždé když uviděl muže v kožené bundě. Pokaždé se v něm pohnul strach. Dnes odcházel od matky pozdě večer, na ulici bylo jen pár lidí, zahnul za roh, skoro byl u cíle. O zeď se opíral muž v kožené bundě a kapuci a na někoho čekal, znovu se otřásl strachem. Dokonce i ty boty mu byly povědomé, možná už byl paranoidní.

-------------------------------------------------------------------

Opíral jsem se o cihlovou zeď, jednu nohu opřenou o stěnu, ruce v kapsách. Už bylo po dešti, byl chladný listopadový večer. Koženou bundu zapnutou ke krku, kapuci od šedé mikiny přes hlavu, džíny jsem měl přetažené přes vysoké černé boty, které jsem nosil od nějakých sedmnácti, kdy mi přestaly růst nohy. V kapse jsem svíral hůlku a měl jsem zavřené oči. Po hlavní ulici někdo šel, zahnul za roh a kroky se na okamžik zastavily. Možná to byl on, naslouchal jsem těžkým, nesebevědomým a potácivým krokům, otevřel jsem oči a otočil hlavu. Nespletl jsem se, byl to on, tak konečně jsme si stáli tváří v tvář. Z tohoto setkání dnes odejde živý jen jeden z nás.
"Věděl jsi, že přijdu," postavil jsem se mu do cesty a sundal si kapuci. "Víš, co se stane. Jediné, co chci vědět je, jak jsi to mohl udělat? James a Lily! Byli to tvoji přátelé, měli tě rádi, vždycky se za tebe postavili, vždycky tě vysekali z průšvihů! Jak jsi to mohl udělat? Svěřili ti svůj život, Harryho život. Bezmezně ti věřili, já ti věřil!"
"Nechtěl jsem to udělat," ozval se slabý hlásek.
"Nechtěl?!" hlas mi vyletěl do závratných výšin, "Jestli si měl problém, měl si za námi přijít, pomohli bychom ti, ochránili bychom tě. Od toho totiž přátelé jsou. Bella měla pravdu, zrádcem je někdo, od koho bych to nečekal."
"Já jsem nechtěl," zakňučel, "Pán Zla má zbraně, které si ani nedokážeš přestavit. Co by si dělal na mém místě, Siriusi?"

"Já?" překvapilo mě, jak moc klidný můj hlas byl, očekával jsem, že na něj budu křičet. Místo toho jsem jen zvýšil hlas, ze kterého musel jít mráz po zádech. "Raději bych zemřel, než abych je zradil! James byl jako můj bratr, bez váhání bych za něj položil život. Kdysi bych to udělal i pro tebe. Dnes je ale všechno jinak," dodal jsem potichu a zvedl hůlku. Poprvé za tu dobu, co ho znám, byl rychlejší než já. Objevil se záblesk a těch několik lidí, kteří byli ve špatnou chvíli na špatném místě, padlo k zemi mrtvých. Do vzduchu vyletěl nejbližší dům, snažil jsem se vyhnout troskám. Když jsem se narovnal, viděl jsem, jak si uřízl prst a proměnil se v krysu. V krysu, kterou byl celý život, vlastně to má úžasnou symboliku, jen my si toho nikdy nevšimli. Nevšimli jsme si, že to, v co se měníme, má nějaký důvod, stejně jako naši patroni. Nikdy nás nenapadlo, že nás jednou opustí, jako krysy opouští potápějící se loď. Stál jsem v ulici, která vypadala jako po apokalypse, malý krysí ocas zmizel v kanále a na místo se přemisťovali kouzelníci, bystrozorové - moji kolegové, kamarádi. Dostal mě, poprvé v životě mě převezl. Zmýlil jsem se, ani jeden z nás odtud neodejde živý, on zbaběle stráví zbytek života v podobě krysy a já jsem právě umřel. Skončím v Azkabanu, věděl jsem, že mě ani nebudou soudit, zavřou mě za napomáhání člověku, kterého jsem z duše nenáviděl. Za vraždu mého bratra a proč? Protože jsem Black, jak už jsem řekl, osud má zvláštní smysl pro ironii. Zvedl jsem hlavu k temnému nebi, kde mezi roztrhanými mraky prosvítaly hvězdy. Tam někde na mě čekali přátelé, rodina a láska mého života, ale já už je nikdy neuvidím. Skončím v pekle na zemi a až zemřu v agonii šílenství, skončím v pekle biblickém. A to na boha, nebe a peklo ani nevěřím. Začal jsem se smát, je známo, že smích je poslední fází zoufalství.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 26. february 2015 at 14:41 | React

Musím říct, že jsi to popsala naprosto dokonale! Scéna z kostela mě překvapila, ale skvěle se tam hodila :)
Líbilo se ;)

2 Rogue Rogue | Web | 28. february 2015 at 16:20 | React

Aniž bych chtěla jakkoliv snižovat váhu jediného slova, co jsi napsala, musím říct, že mnohem víc než konfrontace mezi Petrem a Siriusem mě zaujala ta scéna v kostele. To mělo tak neuvěřitelnou sílu, Asnazu! Opravdu smekám a klaním se až k zemi, bylo to něco nepopsatelného a úžasného, vyvolalo to ve mě opravdu silné pocity.
A ten smích? To byla opravdu hořká korunka této mistrné kapitoly.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS