43. kapitola - Turn back the hands of time

26. march 2015 at 19:41 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba
Další kapitola, dost dlouho jsem nevěděla jestli je to přesně to, co chci pustit do světa, ale s touhle verzí jsem spokojená :)


"Je to tvoje chyba," ozvalo se nade mnou, zvedl jsem hlavu a přede mnou stál James.
"To vím sám, děkuju. Neměl jsem nikomu věřit, měl jsem to udělat sám, jako jsme to původně plánovali. Upřímně napadlo by tě, že je to Petr?"
"O tom nemluvím, sám vím, že jsme vložili důvěru do nesprávného člověka. Mluvím o mých a Liliiných rodičích."
"Co tím myslíš? Moc dobře víš, že mě to zasáhlo stejně jako vás. Byli moje rodina."
"Rodina? Byla to moje rodina!" vykřikl, "Víš, žárlil jsem, chvíli jsem si měl pocit, že tě mají raději než mě, vlastního syna…"


"To není pravda, brácho, tohle neříkej," zavrtěl jsem zoufale hlavou, "milovali tě víc než svůj život. Byli na tebe hrdí, na všechno, co jsi dokázal."
"Říkal jsem, že chvíli jsem si to myslel," zašeptal zlověstně, "potom mi došlo, že tě vlastně litují…"
"Přestaň," šeptl jsem téměř neznatelně.
"Že litují toho kluka bez domova, který si vše kompenzuje vztahy na jednu noc a svoji pomstu skrývá za velké ideály a dobro. Vlastně jsem se s tebou kamarádil, protože mi tě bylo líto," ušklíbl se.
"Přestaň," zvýšil jsem hlas.
"Ujali se tě a ty jsi je zabil…"
"Nech toho!"
"Ano, zabil jsi je. Zemřeli jen proto, že jsem byl ve Fénixově řádu a byl jsem tam, protože jsi mě TY přemluvil. Můžeš za to ty, je to tvoje vina!" naklonil se ke mně a v jeho očích jsem viděl hněv, který tam nikdy nebyl.
"Tohle neříkej," zavrčel jsem, díval se mu do očí a zatínal ruce v pěst.
"Všichni jsme vlastně umřeli kvůli tobě. Nevšiml sis, jak kolem tebe všichni umírají? Nejdřív tvůj strejda, pak moji a Liliini rodiče. Všichni, co s tebou měli něco společného, jsou mrtví - já s Lily, Bella. I ta zemřela kvůli tobě, aby zachránila ten tvůj arogantní zadek."
"Sklapni!" zařval jsem a skočil po něm. Místo do Jamese jsem ale pěstí vrazil do stěny a z očí mi vyhrkly slzy bolesti, které se mísily se slzami smutku, ze všech těch obvinění. Cela byla prázdná, jen já, studený kámen, kovový džbán na vodu, tvrdá postel a nad ní fotografie z Jamesova svatebního dne. To jediné, co jsem měl u sebe, když mě chytili. Za mřížemi mé cely proplul mozkomor, v cele se udělalo ještě chladněji, sesunul jsem se zpět na postel a sevřel v dlani písmeno S, které jsem Belle dal k narozeninám. Od její smrti jsem ho nosil na svém stříbrném řetízku, který mi dala. Tohle gesto mi vždycky dodalo naději, skoro jakoby tu byla se mnou.
--------------------------------------------------------
Scarperrovi a d'Marrisnovi seděli v prostorném obývacím pokoji, který byl v prvním patře toho velkého d'Marrisnovic sídla. Seděli na gauči, křeslech a taburetkách a někteří i na zemi a za okny padal sníh smíšený s deštěm. Všichni měli sklopenou hlavu a přemýšleli, ztraceni ve svých myšlenkách. Ticho prolomila Jacqueline.
"Od začátku se mi nelíbil. To jsem říkala už tenkrát."
"Mami - " začala Francois, ale Raoul starší ji přerušil.
"Má pravdu, taky mi na něm něco vadilo."
"Mně se líbil, vypadal na slušného kluka, možná byl jen zatraceně dobrý herec," připojil se Mike.
"A dost!" zvedla se z křesla Melody. Předala Isobel Rogerovi a když se otáčela, zavlály za ní blonďaté vlasy. Dala si ruce v bok a vražedným pohledem přejela místnost plnou lidí. "Tohle už nechci nikdy slyšet. Bella Siriuse milovala a on miloval ji. Když byla s ním, byla šťastná, kdybyste to mohli cítit, nepochybovali byste. Sirius je ten nejhodnější, nejvěrnější a nejstatečnější člověk, kterého znám a to říkám i přestože přímo tady sedí Roger, můj manžel a otec mého dítěte. Nikdy by neudělal to, z čeho ho tu obviňujete ani co říkají oni. James byl jeho nejlepší přítel od 11 let, byli spíš bratři než přátelé."
"Byl strážcem jejich tajemství," připomněl Brighton.
"A co když nebyl? Zdá se to logické, ano, ale co když přesně takhle nad tím uvažovali, věděli, že takhle nad tím budou přemýšlet i Smrtijedi? Že půjdou po Siriusovi a on to tajemství znát nebude. Co když to byl někdo jiný, ale oni to samozřejmě neprozradili? Znám Siriuse, on není zrady schopný."
"A co když ho tak dobře neznáš?" namítla potichu Helené.
"Znám, a kdyby ne… Znala jsem Bellu, byla moje dvojče, věděla jsem o ní všechno, to, co jsme mezi sebou měli vám ani nemůžu vysvětlit, protože byste neuvěřili. Znala jsem ji tak dobře jako znám sebe a vím, že ona by si nevzala lháře a zrádce. Sirius by raději zemřel než, aby zradil přátele. Za Bellu, za Jamese, za Lily s Harrym, za Rema i Petra, za mě, za Rogera, za Isobel, za Potterovi, za vás za všechny, jak tu sedíte by bez mrknutí oka položil život. Neváhal by ani chvilku, a vy tu sedíte a necháte se ukolíbat tím, co vám ministerstvo říká. Řekni, tati, když dones Bellino tělo k nám, jak vypadal? Myslíš, že ty slzy, ty návaly agrese a smutku vážně předstíral? A ty, mami, viděla jsi, jak se na Bellu díval? A co ty babi?" otočila se k babičce z matčiny strany, "Proč myslíš, že tak úspěšně vzdoroval tvým předsudkům a přehlížel tvé komentáře a vždycky byl zdvořilý? Kvůli ní! Protože ji miloval a věděl, že tě má ráda! Řekni, Rogere, byl ten šok a starost o moji sestřičku hraný, když jsi ho poprvé potkal nebo byl skutečný?"
"Na tom nebylo nic hraného, bylo to čisté a opravdové. I ta žárlivost byla skutečná."
"Tak vidíte. Vyprávěl vám James někdy, jak ho našel čtyři dny po pohřbu v nevyvětraném domě, v té samé košili, kterou měl na obřadu? V obýváku plném prázdných flašek se stopnutým videem ze svatební cesty na televizi? Protože mě ano, ten kluk byl totálně v háji. A James ho z toho dostal, stejně jako on podržel jeho, když Jamesovi zabili rodiče. Neudělal to, já to vím a vy to víte taky. Jen si to nechcete přiznat, protože je jednodušší přijmout fakt, že jste se zmýlili než bojovat za někoho, kdo za to stojí. Bella mu tehdy slíbila, že za něj bude bojovat a já to udělám místo ní. Už nikdy nechci slyšet, to, co tu dneska zaznělo, smiřte se s tím." Pak se otočila na podpatku, sundala z věšáku kabát, razantně rozrazila skleněné domovní dveře a vyběhla do zahrad.
"Má pravdu, Siriusovi věřím, neudělal to," zvedl se Roger z křesla a i s Isobel v červených dupačkách a červeném pleteném svetříku s motivem soba vyšel do podzimní zahrady. Našel svou ženu na oblíbeném místě dvojčat, blondýnka seděla v zeleném kabátě schoulená na houpačce vzadu v zahradě. Křečovitě svírala řetěz, na kterém houpačka visela, mírně se pohupovala a nepřítomně zírala jak vítr od pobřeží honí červené, žluté a hnědé listy po pečlivě střiženém trávníku.
"Mel, pochopí to. Sirius by byl rád, za to, co jsi řekla. Za to jak jsi za něj bojovala." Zvedla k němu hlavu se slzami v modrých očích.
"Víš, Rogere, to jsem nebyla já."
"Jak to myslíš?" zaptal se udiveně.
"Tam vevnitř...to jsem nemluvila já. Věřím, že Sirius je nevinný, vím to, věřím všemu, co jsem tam řekla, ale nebyla jsem to já. To všechno byla Bella, byla to moje sestřička, která bojovala jako lvice za svého muže."
"Lásko," klekl si před ní, položil Isobel na zem a ta začala kolem lézt a po chvíli si stoupat na nohy a dělat váhavé kroky, "víš, že Bella je mrtvá..."
"Ale ona tam byla Rogere, cítila jsem jí, tady," ukázala si na srdce, "najednou bylo všechno jako dřív, jako když ještě žila. Ty místa v mé mysli, která byla teď prázdná, temná a hluchá a o kterých jsem si myslela, že už je nikdy nic nevyplní...najednou tam zase byl její hlas, myšlenky. Cítila jsem její bolest, vztek a smutek z těch obvinění a pak začala mluvit a já to nemohla nijak ovlivnit. Ne že bych se snažila."
"A je tu pořád?" zeptal se s posvátnou úctou a nepatrně se rozhlédl kolem, jako by snad měl vidět zářící postavu v bílém levitovat nad zemí.
"Ne," zavrtěla blondýnka zdrceně hlavou, "je pryč, znovu." Roger ji objal a začal ji utěšovat. Isobel mezitím poodešla od svých rodičů, nohy jí ještě s jistotou neposlouchaly, není to tak dlouho, co se na ně prvně postavila. Podlomily se jí nohy a spadla na zadek, zvedla hlavu a viděla něco na co bude vzpomínat ještě v dospělosti, ač to bude velmi mlhavé. Klečela u ní tmavovlasá mladá žena, s obličejem, který znala a upřímnýma šedýma očima. Usmívala se, měla na sobě tmavé džíny, vysoké černé kozačky, světlemodrý rolák a černou koženou vestu. Všude kolem ní, zdálo se, že i přímo z ní vycházela zvláštní, matná a bílá záře. Políbila dítě na čelo, pohladila její tmavé vlasy a zašeptala:
"Dávám na tebe pozor, zlatíčko," pak byla najednou pryč.
--------------------------------------------------------
Zelené světlo, Bellino bezvládné tělo, usmívající se Bellatrix, která čeká na moji reakci. James ležící na schodech s očima široce otevřenýma, Lily bez života vedle plačícího Harryho. Brumbál sdělující mi, že Tom s Mary a Frank s Terou jsou po smrti. Obřadní síň, černá rakev, Bellina fotka, stojím za pultíkem a soukám ze sebe nějaké žvásty a desítky lidí v černém mě poslouchají. Přinesl jsem Bellino tělo do domu jejích rodičů, do domu ve kterém vyrůstala, očekávám, že mi její táta jednu vrazí, neudělá to, což mě překvapí. Fran i Lily pláčou, James a Mike se je snaží utišit, Remus sedí se sklopenou hlavou a snaží se skrýt slzy, křičím, pláču, házím věcmi a devastuji obývák, jako rozzuřený nosorožec. Bílý náhrobek s Belliným jménem, klesám na kolena a do prosklené vitrínky k její fotce a bílé holubičce přidávám její medailonek a snubní prsten. Na čerstvý hrob pokládám červenou růži, a když se ztěžka zvednu a otočím, vidím za sebou zdrcenou Melody, která se opírá o Rogera a v náručí drží malou Isobel. Znovu je všechny vidím umírat. S trhnutím se probouzím a mám úplně propocené oblečení. Vím naprosto jistě, že se tu, co nevidět zblázním.
--------------------------------------------------------
"Siriusi," ozval se hlas a já zvedl hlavu. Blonďatá hříva, pomněnkové oči a hlas jako zvonkohra. Sice jsem Melody viděl před sebou, ale věděl jsem, že tu doopravdy není. Že je jen další halucinace, jen další výplod mé pomatené mysli.
"Proč jsi tu ty? Přišla jsi mi taky vynadat? Že jsi kvůli mně přišla o sestru? Přišla jsi mi říct, že ten den, kdy se do mě zamilovala, nebo nejlépe ten den, kdy mě potkala, neměl nikdy nastat?"
"Co to říkáš, Sirie. Ten den, kdy se do tebe zamilovala, byl jeden z nejšťastnějších v jejím životě. Vím to, protože jsem to sama cítila."
"Tak proč tu jsi, když ne proto, abys mi vyčítala moji existenci, jako všichni ostatní?" štěkl jsem.
"Všichni ostatní?" zeptala se zmateně a rozhlížela se kolem.
"James a Lily a tvůj otec, například."
"Nejsem halucinace, Siriusi, vážně tu jsem, podívej," přistoupila ke mně a položila mi ruce na ramena, na levé ruce se jí třpytil zlatý snubní prsten a na pravé elegantní stříbrný kroužek s oválným světle modrým kamenem, který ji Roger dal jako zásnubní. Na pravé ruce také měla stříbrný náramek, stejný jako nosívala Bella, a na něm ozdobné M, stříbrného vlčka, stříbrné písmeno R a Bellin přívěsek ve tvaru koštěte. Cítil jsem teplo, které sálalo z jejích rukou, vážně tu byla. Byla skutečná, objal jsem ji a rozplakal se. Beznaděj a smutek jakoby se najednou rozplynuly, cítil jsem úlevu, štěstí a radost. Najednou mi nevadili mozkomorové za mřížemi, bylo to jako by tam nebyli.
"Jak se máš? A co Roger a Isobel a vaši? A co se tam venku vůbec děje?" chrlil jsem ze sebe jednu otázku za druhou.
"Všichni se máme dobře. Isobel se po tobě pořád ptá, běhá po domě a pořád opakuje "Siri, Siri"."
"Ona už běhá? Když jsem ji viděl naposled sotva začínala chodit."
"Když jsi u nás byl naposled, naučil jsi ji chodit. Její první kroky byly s tebou," připomněla mi vlídně.
"Mrzí mě, že nic dalšího neuvidím. Až bude velká, vysvětlíš jí to?"
"To víš, že jí to vysvětlím. Řeknu jí totéž, co jsem řekla rodičům a celé své rodině. Že jsi to neudělal, že bys toho nikdy nebyl schopný, že jsi nevinný."
"Děkuju, jsi asi jediný člověk na celé planetě, kdo mi věří."
"Nejsem, všichni, co tě znají, vědí, že jsi to neudělal. I naši a všichni moji příbuzní to vědí, jen si to nechtějí přiznat a nechtějí o tom mluvit. Je jednodušší přijmout, že se zmýlili než za tebe bojovat proti celému světu. A já budu bojovat, škoda, že nejsem právnička."
--------------------------------------------------------
,,Lásko? Lásko? Miláčku, vstávej," z neklidného spánku mě vytrhlo šeptání. Hlas, který jsem znal, který jsem miloval. Probudil jsem se a otočil hlavu, klečela vedle mě a usmívala se. ,,Ahoj, miláčku, špatné sny?"
,,Už na tom nezáleží, když jsi tady," usmál jsem se a posunul se. Lehla si vedle mě, měla na sobě to, v čem jsem ji viděl naposledy - tmavé džíny, vysoké černé kozačky, světlemodrý rolák a černou koženou vestu. Objal jsem ji a přestože jsem necítil její dotek, uklidňovala mě. Možná je děsivé, že se cítím nejklidnější ve společnosti ducha mé mrtvé ženy, který je nejspíš jen v mé hlavě, ale alespoň to bylo příjemně děsivé.
,,Hroutíš se, lásko, můžu ti něco poradit?"
,,Myslíš, že mi něco dokáže zachránit příčetnost? Sem s tím, ať je to sebebláznivější."
,,Víš, co jsou mozkomorové zač, živí se lidskými emocemi, radostí i strachem, je tu ale způsob, jak by tě mohli ovlivňovat méně."
,,Ano, jaký?"
,,Nikdy tě to nenapadlo? A to vždycky všichni říkali, že jsi génius," zasmála se. ,,Jen se zamysli, kdo jsi?"
,,Čaroděj."
,,A?" zavrtěl jsem nechápavě hlavou, na co náražela? ,,A jsi taky zvěromág, nebo ne?"
,,A to pomůže jak?"
,,Zvířecí emoce jsou jednodušší, budou si myslet, že přícházíš o rozum, nechají tě být. Nebude tě to tolik ovlivňovat."
,,Zapomínáš, že mi vzali hůlku?"
,,To ale nezávisí na ní, ne když jsi mocný. Jsi čaroděj, jsi zvěromág, máš to tady," položila mi ruku na srdce, ,,a to ti nikdo nemůže vzít, ani tady. Jsi dost silný na to, aby jsi to zvládl i bez hůlky, vím to. Když jsem to zvládla já, v šesti letech, aniž bych o téhle schopnosti cokoli věděla, zvládneš to i ty. Jsi o tolik starší, o tolik mocnější než to malé dítě, které si nutně v noci chtělo promluvit se sestrou po tom, co mu to rodiče zakázali."
,,Myslíš, že...?"
,,Ano, zvládneš to, možná by to mohl být i tvůj lístek ven, co říkáš?"
,,Děkuju, zlato, děkuju. Co bych bez tebe dělal?"
,,Zvládl by si to i tak, sbohem," usmála se a políbila mě na čelo. S trhnutím jsem se probral, posadil jsem se na tvrdém lůžku a rozhlédl se po malé cele. Lístek ven, říkáš? Nevím, jestli doopravdy mluvím s ní nebo je to jen mé podvědomí, které si promítám do její podoby. I kdyby mi měly pokusy o proměnu zabrat další rok, stojí to za to. A až se dostanu ven, najdu si ho. Najdu si ho a dokončím, co jsem před deseti lety začal. A pokud během toho budu moci ještě poznat Harryho a říct mu pravdu, bude to jen úžasný bonus, o kterém se mi ani nesnilo.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 26. march 2015 at 22:00 | React

Skvělé :) Opravdu, nemůžu si to vynachválit :) Hezky si popsala Siriusovy halucinace - je to hodně věrohodné. A líbí se mi, jak mluví s Bellou :)

2 Rogue Rogue | Web | 27. march 2015 at 13:13 | React

Opět jsem ztratila dech. Ať už to byla Siriusova muka v Azkabanu, Melody/Bella, která ho hájila před celou rodinou, ty vize, ve kterých se Bell objevuje, všechno to je fantastické!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS