44. kapitola - Take me back to the start

4. june 2015 at 15:01 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba
Škola mě úspěšně převálcovává, takže nemám vůbec čas psát, ač mám spoustu nápadů. Ku příkladu mám rozepsanou druhou část Country Roads, v procesu vytváření jsou taky Black Letters (v angličitně, o Siriusovi a Regulusovi) a v přípravné fázi je taky povídka, která bude mixem Pobertů a nové generace (rozumějte Teddy a Victoire v době Pobertů)...v létě snad všechno nebo alespoň začátky budou...


Zastavil jsem se před známým kostelíkem, chvíli jsem váhal, ale potom jsem vešel dovnitř. U oltáře stál mladý kněz.
"Dobrý večer, je tu otec Lawrence?"
"Dobrý večer, ano, ve zpovědnici," kývl hlavou směrem k vyřezávané boudičce. Poděkoval jsem a zamířil tím směrem. Tentokrát jsem neváhal a sebevědomě vlez dovnitř.
"Pozdrav Pánbůh, synu." ozval se zpoza dřevěné mřížky unavený hlas. Není se čemu divit, je o dvanáct let starší.
"Dobrý večer, Otče."
"Jaký je tvůj problém?" zeptal se nepřítomně, bylo jasné, že dnes to řekl minimálně po dvacáté. Měl jsem kapuci, nemohl mě poznat a tak jsem se rozhodl se mu připomenout.
"Promiňte, byl to omyl. Vlastně ani nevím, co tu dělám. Měl bych jít, omlouvám se," začal jsem náš rozhovor jako tehdy.


"Ne, zůstaň. Je nad slunce jasné, že máš problém, proto tě sem Bůh přivedl."
"Víte," odmlčel jsem se, "já vlastně v boha nevěřím, teď už ne," usmál jsem se pro sebe.
"Co tě sem tedy přivedlo?"
"Nejspíš jsem doufal, že tu potkám známou tvář. Člověka, který mi kdysi dávno uvěřil, přestože mě viděl poprvé. Přestože jsem mu pověděl o své minulosti, přestože v mém světě mi nikdo nevěřil a všichni mě považovali za lháře, zrádce a vraha," řekl jsem a sundal si kapuci. Podíval se mi do očí a chvíli si mě prohlížel, pak mu v očích svitlo pochopení.
"Siriusi?"
"Ano, Otče, jsem to já," usmál jsem se, "rád vás zase vidím, tehdy jste mi pomohl. Vaše pochopení mi často pomáhalo udržet si příčetnost."
"Jak je to dlouho?"
"Skoro třináct let," odpověděl jsem.
"Máš pravdu, mé neteři bylo tehdy deset let, teď je z ní dospělá žena. Kde jsi byl celá ta léta?"
"Ve vězení, bohužel."
"Ale teď jsi venku, takže se tvá nevina prokázala nebo tě snad už propustili?"
"Ani jedno, ani druhé, Otče. Utekl jsem, vlastně jsem první, komu se to povedlo."
"Určitě nejsi první, občas slýchávám, že se to někomu povede…"
"Ne z tohohle vězení, ne z tohohle. Azkaban," otřásl jsem se při té vzpomínce, "tam vás nedrží cela, mříže ani to moře kolem, ale to co vás hlídá, váš vlastní strach, vaše vlastní minulost."
"Chceš o tom mluvit? Občas to pomáhá."
"A vy byste to chtěl slyšet?"
"Samozřejmě, vždycky mě zajímalo, jak dopadl tvůj příběh." Můj příběh…Jak vlastně dopadl? Dá se říct, že šťastně? Ano, samozřejmě jsem rád, že jsem konečně poznal Harryho a hlavně že mi věří. Byl jsem rád, že jsem venku, ale kdyby pravdu věděli všichni, nemusel bych se schovávat. Ale vlastně ano, byl jsem nejšťastnější od doby, kdy zemřela Bella.
"Ten večer, kdy jsem odsud odešel, jsem si na něj počkal. Na toho zrádce, o kterém jsem vám tehdy říkal. Poprvé v životě byl rychlejší než já, poprvé mě převezl. Jediným kouzlem vyhodil do povětří celou ulici, proměnil se v krysu a zmizel v kanále. Nestačil jsem odtamtud zmizet, zatkli mě a zavřeli do Azkabanu, toho nejdesivějšího místa na planetě. Ty věci - my jim říkáme mozkomorové - jsou to nejhorší, co po Zemi kdy chodilo. Jakou nejhorší příšeru máte, Otče? Co je to nejhorší, co si z Bible vybavíte?"
"Leviathans," vydechl, v jeho hlase byl znatelný podtón strachu.
"Příšery z Očistce, že? Tak je vynásobte stem, přidejte Lucifera a možná to bude ještě málo. Tyhle věci vás zlikvidují, živí se vaším štěstím, radostí, každou hezkou vzpomínkou až vám nezbude nic. Jen hádky, noční můry, vaše chyby, rozchody a smrt. Měl jsem pocit, že se tam zblázním, každý se zblázní, za rok nebo za dva, někteří vydrží třeba pět let. Ale nakonec se zblázní všichni. Mě se povedlo udržet si jakž takž zdravou mysl. Díky mé milované ženě."
--------------------------------------------------------------------------
(Harryho přítomnost - protože nezapomínejme, že Sirius to harrymu všechno vypráví :))

"Když jsem ti loni v létě psal o té mé jizvě a potom kvůli Poháru tří kouzelníků, psal jsi, že letíš na sever a že už jsi v Británii. Kde jsi byl, když ne tady?"
"Na tom jediném místě, které jsem ještě mohl považovat za domov. K sobě domů jsem nemohl, Scarrperovi ho už dávno prodali, z vašeho domu byly trosky a v domě Potterových už taky dávno někdo žil. A sem se mi přirozeně nechtělo, vlastně mě to ani nenapadlo. Ty dva letní měsíce jsem strávil v jednom malém bílém domku nedaleko Marseille," mrkl na mě Sirius.
"U Melody?" došlo mi.
"Ano, tam," usmál se.
----------------------------------------------------------------------------
Zazvonil jsem na zvonek a čekal. Zvenku se na tom domě nic nezměnilo, jen omítka byla možná zašedlejší než tehdy, v záhonech kvetly jinak barevné květiny a ze zahrady zmizelo pískoviště. Byl jsem zvědavý, kdo mi otevře a jestli mě vůbec pustí dál. Otevřela mi žena, na okamžik jsem si myslel, že je to Francois, ale pak jsem zahlédl medailonek s ozdobným M na jejím krku. Bylo to logické, vždyť byla své matce podobná jako vejce vejci a teď byla v přibližně stejném věku, jako Francois, když jsem ji potkal. Vlnité blonďaté vlasy měla vyčesané do slušivého drdolu a na sobě bílou košili, tmavě modré sako a sukni, nejspíš se právě vrátila z práce. Modré oči se jí rozzářily upřímnou radosti, když zjistila, kdo stojí za dveřmi.
"Siriusi," vyjekla a objala mě.
"Ahoj, Melody."
"Říkala jsem si, kdy se objevíš. Utekl jsi skoro před rokem, nezdá se ti, že jsi svoji milovanou švagrovou navštívil nějak pozdě?" změřila si mě pohledem, jakým to uměla jen ona a Bella.
"Musel jsem si na severu něco vyřídit a hlavně jsem musel vidět Harryho. Všechno ti to povím. Ale nejdřív - vypadáš báječně."
"Děkuju," usmála se, "ale ty vypadáš příšerně."
"Děkuju," ušklíbl jsem se, "jako bych to sám nevěděl."
"Tak pojď dovnitř, udělám ti něco k jídlu a hlavně ti dám nějaké Rogerovo oblečení. V tomhle mi po domě chodit nebudeš."
---------------------------------------------------------------------------
"Pamatuju si, že preferuješ košile," řekla, když jsem dojídal sekanou s brambory a postavila vedle mě hromádku čistého prádla.
"Děkuju," usmál jsem se, "kde je Roger?"
"Ještě v práci."
"Pořád dělá, co tehdy?"
"Ano, pořád dělá na našem ministerstvu na odboru zneužívání mudlovských výtvorů. Strašně ho to baví, pořád mi doma rozebírá zásuvky a toustovače a Merlin ví, co ještě. Má toho plnou kůlnu. Nedávno, asi před půl rokem, si koupil nové auto a chtěl si ho vylepšit. Ale víš, jak on na tom vždycky byl s auty, hodně litoval, že jsi se tu ještě neobjevil. Hodil by se mu kamarád mechanik."
"Vážně? A co si koupil za auto?" zeptal jsem se zvědavě.
"Vím já?" pokrčila rameny, "Je to černé, dlouhé, hranaté, má to čtyři kola, čtvery dveře a kufr vzadu, ale neptej se mě, co je to za značku."
"Tak já si počkám," zasmál jsem se. "A co Isobel?"
"Má se fajn." Jako na zavolanou bouchly domovní dveře a zaslechl jsem dva francouzsky mluvící hlasy - dívčí a chlapecký.
"Chceš mi říct, že s tebou vážně vydržela hodinu a půl v jednom kině? Nemožné," pronesl nevěřícně dívčí hlas.
"Víš co? Já zase obdivuju Andreho, že vydrží s takovou kozou, jako jsi ty," řekl vzdorovitě chlapecký hlas.
"Lucasi," okřikla ho anglicky Melody, "neříkej své sestře, že je koza."
Do jídelny, která byla spojená s kuchyní, vstoupila nejdřív Isobel. Měla dlouhé, vlnité, hnědé vlasy a modré oči a na sobě měla červené šaty a lodičky téže barvy. Zamířila rovnou k lednici a vyndala si z ní jogurt. Když se přehrabovala v příborníku, vešel do místnosti i její o rok mladší bratr, který byl velice podobný Rogerovi a měl na sobě tmavě modré kraťasy a triko s bílou 8 a jménem Vernet na zádech a logem tygra na hrudi.
"Nežer, budeš tlustá," upozornil Isobel.
"Neříkal jsi včera náhodou, že už tlustá jsem? Tak je to jedno ne?" usadila ho.
"Taky vás zdravím děti, dovezl tě Andre domů, Isobel?"
"Ahoj, mami, jasně, že jo. Jen nebyl příliš nadšený z toho, že jsme museli jet tady pro milostpána, protože jemu se prostě z lakrosu nechtělo jít pěšky, chudáčkovi…"
"Spíš mu vadilo, že jste se nemohli půl hodiny oblizovat v autě jako vždycky," vyplázl na sestru jazyk.
"Co kdybys šel řešit ty svoje počítačový hry, co ty na to?"
"A dost, máme návštěvu." Vypadalo to, že si mě všimli až teď. Oba ze sebe vysoukali "Dobrý den" a zkoumavě si mě prohlíželi.
"Ahoj, prosím vás, oba mi tykejte, patřím do rodiny. Je mi jasné, že už si na mě nepamatuješ, Izzy, když jsi mě viděla naposled, bylo ti jedenáct měsíců, ale - "
"Izzy?" přerušila mě a podívala se mi do očí, "Izzy…tak mi říkal jenom…"
"Strejda Sirius, jo. Jsem tvůj - váš - strejda Sirius. Ty si mě přece jenom pamatuješ?" zeptal jsem se překvapeně.
"Jen občas nějaké útržky, ale hlavně z videí a fotek, máme jich spoustu."
--------------------------------------------------------------------
"Co se stalo s naším domem?" zeptal jsem se a Melody sklopila oči.
"Chvíli tam bydel Brighton se Sandy, ale nedokázali tam žít a tak ho naši prodali."
"Myslel jsem si to."
"Víš, co? Pojď se mnou, chci ti něco ukázat," vzala mě za ruku a vedla po schodech nahoru na půdu. Otevřela dveře a rozsvítila slabé světlo.
"Když se ho rozhodli prodat, šla jsem tam a všechno naskládala do krabic a odvezla to sem. Vzala jsem všechno - knížky, učebnice, vaše důležitý papíry. Sbalila jsem fotky, videa a fotky, co fotila Bella, možná sis všiml, že jsem si je rozvěsila po domě. Přestěhovala jsem sklenice z broušeného skla a kuchyňský servis, který jste dostali ke svatbě. Vzala jsem její koště a kytaru a tvůj starý foťák, její šperky, dokonce i všechno vaše oblečení. Spoustu věcí z Bellina šatníku teď nosí Isobel a je z toho nadšená, prý retro teď letí. V Belliných družičkovských šatech chce jít do tanečních. Pobalila jsem i tvoje saka, sbírku košil a džín. Prostě všechno a všechno je to tady," ukázala na obrovskou hromadu krabic.
"Proč jsi to všechno schovávala? Celý ty roky? Proč už jsi to dávno nevyhodila?" zeptal jsem se užasle.
"Asi jsem doufala, že jednou lidem dojde kde je pravda nebo se najde nějaký důkaz a ty budeš volný, anebo si najdeš jinou cestu. A říkala jsem si, že pak možná budeš chtít něco z toho zpět. A když jsi tu, tak ti chci dát hlavně tohle," sehnula se k jedné z krabic a něco z ní vyndala. Otočila se ke mně a podávala mi moji starou koženou bundu a vysoké černé boty. "Dal jsi mi je, když tě zavřeli, vzpomínáš?"
Užasle jsem ty věci převzal a čichl si k bundě. Bylo to zvláštní a možná se mi to jen zdálo, ale ucítil jsem svou starou vůni - směs kůže, citronu a jarního deště, kterou musela být bunda nasáklá. Překvapilo mě, že by ale byla cítit po všech těch letech, taky jsem měl pocit, že z ní cítím levandule. Ale to se mi opravdu asi jen zdálo.
"Děkuju," zvedl jsem k Melody oči, které se mi proti mé vůli zaplnily slzami.
"Snad ti ještě bude," usmála se.

"Po dvanácti letech v Azkabanu? Stoprocentně," řekl jsem a oblékl si ji. Když jsem znovu ucítil ten kožený límec kolem krku, cítil jsem se skvěle. Jako tehdy před lety, když byli ještě Bella, James i Lily naživu a náš jediný problém byly zkoušky. Cítil jsem se zase mladý. "Děkuju," zopakoval jsem a stiskl Melody v objetí.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 4. june 2015 at 20:38 | React

Tahle kapitola mi přišla hodně smutná... Možná nejvíc ze všech, a to i přes smrt Belly. Sirius se po letech vrací z Azkabanu a zjišťuje, že všechno, co znal, zmizelo... Dům je prodaný, jeho starý život je pryč, vůně, kterou na něm jeho žena tolik milovala, se taky změnila... Je mi ho líto.
Hezká kapitola :)

2 Rogue Rogue | Web | 11. june 2015 at 15:19 | React

Tahle kapitola pro mě byla dost zvláštní... Velký závan budoucna (beru to tak, že doteď se děj pohyboval v Pobertovské éře), ale zároven jakoby neuplynulo dvanáct let, ale snad jeden den... Vzpomínky jsou tak živé!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS