45. kapitola - I can’t shake off this feeling

17. july 2015 at 22:05 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba

Byl jsem u Melody už třetím dnem, Isobel byla zvláštně zamlklá a neustále si mě prohlížela. Mel říkala, že to není normální, prý po Belle nezdědila jen jméno, ale i její neumlčitelnost. Měl jsem pocit, že se mě chce na něco zeptat, ale neví, jak začít.
"Bel, co se děje?" zeptala se jí Melody.
"Nic, mami, co by se dělo?" pokrčila rameny a odešla do obýváku. Melody se po mě podívala a vzdychla si.
"Nech to na mě," zašeptal jsem.
"Vážně?"
"Jo, neměl jsem sice moc příležitostí projevit se jako otec ani jako kmotr, ale myslím, že se to týká mě. Myslím, že se chce na něco zeptat, ale neví jak. Zkusím s ní promluvit."
"Díky, Sirie," stiskla mi ruku, když jsem procházel kolem. Otočil jsem se a políbil ji na tvář.
"Není za co. Izzy? Co kdyby si mi šla ukázat vaši zahradu? Ještě jsem tam nebyl."


-----------------------------------------------
Vyšli jsme společně na zahradu, Izzy si mě koutkem oka prohlížela. Došli jsme na druhý konec zahrady a posadili se na lavičku pod stromem.
"Ptej se," vyzval jsem ji potichu.
"Cože?" vyvalila na mě modré oči.
"Už od té doby, co jsem přijel, se chceš na něco zeptat. Ať je to cokoli, jen do toho, ptej se."
"No…já…jde o tetu," pípla a vystrašeně se na mě podívala. Co čekala, že začnu prskat síru? Na druhou stranu chápu její opatrnost, nikdy nedostala šanci mě poznat. Nemůže tušit, jak budu při zmínce o Belle reagovat. Vlastně ani nevím, jak reagují Mike s Francois, nebo Roger. Vím, že Melody se pří zmínce o své sestře nikdy nenaštve, ale i když se usmívá při nějaké historce, v očích má smutek. Vím dobře, co hledat a v jejích očích to je - smutek, žal a bolest - i po všech těch letech.
"Myslel jsem si, že půjde o Bellu. Buď ona, nebo James s Lily," pousmál jsem se.
"Pravdu o Jamesovi s Lily nám máma řekla už dávno."
"Co vám řekla? Až do teď neznala skutečný příběh."
"Vždycky nám říkala: Váš strejda je statečný, hodný, milující a chytrý muž, kterého semlela doba. Vždycky tomu věřte. A ať o něm uslyšíte cokoli, nenechte si to vyvrátit, protože to, co se říká, jsou jen prachsprosté lži a obrovská nedorozumnění. A když jsme byli starší, řekla nám, co se skutečně stalo, nebo co si myslela, že se stalo. Že si byl jejich nejlepší přítel, že všichni, včetně tebe, předpokládali, že budeš Strážcem jejich tajemství. Pak tě ale nejspíš napadl způsob, jak je ještě víc ochránit, udělat Strážcem někoho jiného a nikomu to neříct. Pak by všichni šli po tobě, ale ty by si nemohl nic říct, protože by si nebyl Strážcem. To si máma myslela, že jsi obětoval svůj život pro větší bezpečí Jamese, Lily a Harryho a i pro bezpečí toho, kdo byl skutečně Strážcem jejich tajemství."
"Tvoje máma byla vždycky chytrá. Zase měla pravdu," usmál jsem se, "Bylo to přesně tak, jak si myslela. Možná by byly věci jinak, kdyby byla Bella naživu, ale bez ní…Zůstal mi jen James a Lily…a Harry a tak jsem je chtěl chránit všemi prostředky." Chvíli bylo ticho.
"Vzpomínám si, když jsem se mámy poprvé zeptala. Bylo to taky naposledy, ten výraz v její tváři už nechci nikdy vidět, proto o tom mlčím. Tak dlouho jsem nemohla mluvit s nikým, kdo by tehdy, ten den, kdy jsem se narodila, ztratil tak moc jako ona. Až do teď."
"Nevím, co bych ti o Bells mohl říct, co už ti neřekla Melody, Roger nebo Francois s Mikem," opřel jsem se zády o lavičku a položil ruku na opěradlo.
"Vyprávěli mi o ní, ano, mám pocit jakobych ji skutečně znala, ale…Je tu jedna věc, která se probojovává veškerým tím obrazem, mystérium, které se vznáší nad obrazem ženy, po které nosím jméno. Ženy, kterou jsem nikdy nepoznala, ale cítím se s ní zvláštně propojena. A myslím, že pokud to nechápe máma, tak už to můžeš pochopit jen ty," dívala se do země a pohupovala nohama.
"Na co se chceš zeptat?" Zase se odmlčela a zkoumavě mě pozorovala. Nevím, co hledala v mých bouřkově modrých očích, ale ať tam našla cokoli, uspokojilo jí to.
"Viděl jsi ji někdy? Myslím po smrti?" šeptla. Tohle je ten problém? Docela chápu, proč o tom nechtěla mluvit s Melody. Nikdy jsem o tom Mel neřekl, nechtěl jsem jí její sestru připomínat víc, než bylo nutné, ne takhle a ne tak brzo. Vlastně jsem to nikdy neřekl nikomu, ani Jamesovi ne. Mysleli by si, že jsem se zbláznil. Taky jsem si to chvíli myslel, ale bylo to moc krásné na to, aby mi na tom záleželo. Abych si to nechal vzít. Viděla ji snad taky?
"Ano," přiznal jsem bez váhání.
"Vážně?" zeptala se udiveně.
"Ano, vídal jsem ji častokrát. Vždycky, když jsem se potřeboval vzchopit, když můj život potřeboval směr. Vždycky, když jsem byl v průšvihu a když jsem jí nejvíc potřeboval. Vídal jsem jí ve snech, vždycky přišla s radou nebo zázračným řešením. V Azkabanu byla můj jediný pevný opěrný bod. Nevím, jestli jsem jí skutečně vídal. Nevím, jestli to vážně byla ona, anebo jenom moje podvědomí, které na sebe bralo její podobu, protože moc dobře vím, že sebe bych neposlechl. Ale vím určitě, že mi zachránila život, několikrát."
"Taky jsem jí viděla," pípla, sklonila hlavu, mluvila někam ke svým kolenům a žmoulala v rukou lem trička, "Jen jednou a byla jsem hodně malinká, ale pamatuju si to. Vlastně je to jedna z mých prvních vzpomínek. Nevím, co se tehdy dělo, ale máma byla rozrušená, táta jí utěšoval. Byla jsem hodně malá, mohl to být tak měsíc po tom, co tě zavřeli, víc ne. Vyrazila jsem někam na průzkum a spadla jsem, zvedla jsem hlavu a klečela přede mnou. Krásná mladá žena, byla mi povědomá, díky tomu obličeji. Kolem ní a dokonce i z ní vycházela taková bílá mihotavá záře. Usmívala se a řekla mi, že na mě bude vždycky dávat pozor. Pak zmizela, ale od té doby cítím, že nikdy nejsem sama. Pořád cítím něčí přítomnost, její. Můj strážný anděl, žena, kterou jsem nikdy nepoznala."
Zvláštní. Že by dávala pozor na Isobel? Když na ní, tak proč ne na Melody? Když měli tak zvláštní spojení za života, jak je možné, že jí to nepřitáhlo k její sestře i po smrti? Možná ji Mel nepotřebovala, zatímco já a Isobel ano. Nejspíš bych bez ní nepřežil. Bez ní a Jamese bych se uchlastal k smrti nebo bych se dobrovolně dostal do potyčky s víc Smrtijedama než bych byl schopný zvládnout a zemřel tam. Mel si možná našla cestu životem bez její pomoci. Anebo ji taky vídala, cítila její přítomnost, ale říkala si, že to byl jen sen? Dvojčata, spřízněné duše, todavía y para siempre, tak to říkaly. Možná proto jí to tak vyděsilo, když jí to Isobel řekla. Možná si nechtěla připustit, že by to mohlo být skutečné.
"Je zvláštní, že my bychom jí vídali a cítili, ale Melody ne. Měly tak zvláštní spojení. Todavía y para siempre, vždycky říkaly a naprosto to jejich vztah vystihovalo. Mě i tvému tátovi chvíli trvalo, než jsme ho zpracovali a myslím, že jsme ho nikdy nemohli plně pochopit."
"Jaké spojení?" zeptala se zvědavě a podívala se na mě.
"Cítily emoce té druhé - radost, strach, štěstí, bolest - všechno, i když byly kilometry daleko. Doplňovaly věty té druhé, věděly přesně co si ta druhá myslí. Doslova. Dokázaly komunikovat telepaticky. Bella s oblibou říkala, že jsou jedna duše ve dvou tělech. Občas mě to děsilo," uchechtl jsem se, "Vlastně jen díky tomuhle poutu ses narodila, ten den, kdy Bella zemřela. Vlastně ses narodila ten den právě proto, že Bella zemřela."
"Cože?"
"Pro tvoji mámu byla Bellina smrt, kterou cítila jako svoji vlastní, takový šok, že předčasně porodila. Alespoň tak mi to později řekla."
"To jsem nevěděla. Myslela jsem, že to byla náhoda," znovu se zadívala na zem, chvíli jsme seděli v tichu, "Vím, že díky ní jsem poznala Andreho. Kdybych ten den neměla nutkavou potřebu jít do knihovny, zvláštní pocit, který mě nenechal na pokoji, nepoznali bychom se. Neshodila bych mu na hlavu tříkilovou knihu o římským umění a nikdy bychom spolu nezačali mluvit. A za to všechno vděčím svému strážnému andělu - mladé ženě v černých úzkých džínách, černých vysokých kozačkách, světle modrém roláku a - "
"Černé kožené vestě," doplnil jsem ji.
"Jak to víš?" zeptali jsme se naráz.
"V tom zemřela, takže si jí asi opravdu viděla. Možná to, co jsem vídal já, nebyla moje halucince nebo podvědomí, možná to opravdu byla ona." Modré oči se jí rozšířily pochopením, zahlédl jsem v nich slzy. Začala plakat.
"Izzy…ššš…pojď sem," roztáhl jsem ruce, přisunula se ke mně a objala mě. Přitiskl jsem jí k sobě, hladil jí po vlasech a snažil se ji utěšit. "Ššš…no tak…to bude dobrý…" Zvedl jsem hlavu. Za oknem vedoucím do zahrady stála Melody a sledovala mě, jak nechávám svoji neteř, aby mi zmáčela slzami košili. Kývl jsem na znamení, že to zvládnu. Tak ona asi vážně byla skutečná, já si jí nepředstavoval, uvědomil jsem si. Tak ona nebyla můj strážný anděl jen za života, byla jím i po smrti. Pojem opravdová láska tak dostává zcela nový rozměr. Na světě je tolik věcí, které nikdy nebudeme schopni vysvětlit, dokonce i v kouzelnickém světě takové momenty jsou. Tohle je jeden z nich.
-----------------------------------------------
*Todavía y para siempre - stále a navždy
-----------------------------------------------
Sirius skončil vyprávění a natáhl se na svoji postel. Seděli jsme v jeho pokoji už čtvrtým dnem. Čtvrtý den, kdy mi celý den vyprávěl o svém mládí, o mých rodičích a o všem, co se stalo, před tím než ho zavřeli do Azkabanu. I o tom, co se dělo po tom.
,,Není fér, že jsem s Jamesem a Lily strávil tolik času, zatímco ty tak málo," zopakoval mi něco, co mi řekl, už když jsme se poznali.
"Alespoň teď vím, jací byli. Že se milovali a že byli šťastní," pokrčil jsem rameny.
"To byli, všichni jsme byli. Vlastně..." zvedl se a přešel ke stolu a vytáhl z tajné zásuvky velkou kouzlem zapečetěnou krabici. Otevřel ji, byla v ní spousta fotek, videokazet, hudebních kazet, dopisů a jakýsi seznam jmen. Sáhl úplně na dno a vytáhl malou dřevěnou krabičku, otevřel ji. Byl v ní jeho snubní prsten, motýlek, kterého dal Belle, zásnubní prsten a zelený motýlek na řetízku. Také vytáhl starou, otrhanou a přeloženou fotku, byla ze svatebního dne mých rodičů. "Vlastně myslím, že jsem zase šťastný. Ty i Remus mi věříte, Remus mi i odpustil, Melody s Rogerem i dětmi jsou v pořádku, Andie žije s Tedem, dokonce mají i dítě. To děvče je velmi statečné a silné."
"Kdo?" zeptal jsem se zmateně.
"Tonksová, přece. To jsi nevěděl? Je dcerou Andromedy. Chtěl bych, aby si po svých rodičích měl něco víc než jen pár fotek, videonahrávek a příběhů podaných ze zaujaté strany," zasmál se, "Chtěl bych, aby si po nich měl kromě svého vzhledu a povahy něco jiného, co by si mohl předat svým dětem," vytáhl z krabičky zeleného motýlka a vložil mi ho do dlaně.
"Co to je?"
"Tohle koupil tvůj táta tvojí mámě k prvním Vánocům, co byli spolu."
"A proč ho máš u sebe ty?"
,,Lily se rozbilo zapínání a James...no řekněme, že nebyl technický typ," ušklíbl se, ,,tak poprosila mě, abych jí to opravil. Už jsem jí ho nestihl vrátit. A ještě bych chtěl, aby ti něco zůstalo po mně, chtěl bych ti dát tohle - Bellin zásnubní prsten. Mně přinesl štěstí, přestože bylo jen krátké. Věřím, že tobě ale přinese dlouhý a spokojený život," vložil mi do dlaně zásnubní prstýnek. "Až přijde čas, dej ho té, která okouzlila tvé srdce, tak jako Bella to moje," usmál se.
"Díky," objal jsem ho, "díky za všechno."
"A pokud můžu mít tip, myslím, že to bude malá Ginny Weasleyová." Pustil jsem ho a podíval mu do obličeje, usmíval se.
"Ginny? Jak tě to napadlo?" pokrčil rameny, "Ne, Ginny…Ginny je Ronova sestra. I kdyby mě to náhodou napadlo, Ron by mě zabil."

"Je to tvůj nejlepší kamarád, překousne to. Taky jsem se vyrovnal s tvojí mámou, i když to bylo vlastně vysvobození, že vzala Jamese na milost," zasmál se a poplácal mě po rameni, "ne, dělám si srandu. Byl sem za tvého tátu i mámu šťastnej. Měla ho moc ráda."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 4. august 2015 at 18:04 | React

Hezký konec (pokud je to konec a nepřekvapíš mě ještě něčím jiným...?) :) Byla to skvělá povídka, ten závěr byl hodně emotivní, líbil se mi! :) Píšeš skvěle :)

2 Rogue Rogue | Web | 4. august 2015 at 23:44 | React

Nejsem si úplně jistá, zda to brát jako konec povídky, protože svým způsobem, co bych k tomuhle chtěla více dopsat a dodat, ale na druhou stranu... Nezdravě jsem ke všem postavám a jejich osudům přilnula! Líbilo se mi to, líbilo se mi to velmi, přestože povídka v sobě měla tolik smutku, bolesti a utrpení. Bylo to velmi reálné, prožívala jsem to s nimi. Líbilo se mi, že´s to neutnula smrtí Jamese a Lily, tak jako mnoho povídkářů. Opravdu klobou dolů.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS