46. kapitola - Konec nebo začátek? 2/2

29. august 2015 at 9:00 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba

Díval jsem se na postarší pár, který seděl na sedačce, zrovna jsem jim dovyprávěl celý příběh. Skutečný příběh o tom, co se před tolika lety stalo.
"Melody to věděla, Mikeu," otočila se starší paní ke svému muži, bělostné vlasy měla svázané do drdolu, držel křečovitě svého manžela za ruku a její modré oči se vpíjely do jeho šedých, "a my jí nevěřili."

Potichu jsem se zvedl a přešel ke krbu, na kterém stála spousta fotografií. Byla na nich Bella, Bella s Melody, Melody s Rogerem, dvě děti, předpokládám, že Isobel s Lucasem. Uprostřed stála 20 let stará fotografie Scarrperových. Vedle Francois stála Melody s Rogerem a Mike držel kolem pasu Bellu, všiml jsem si, že fotka nevyplňovala celý rám. Téměř jsem nevnímal, že Francois říká Mikeovi, že musí všem říct pravdu. Vyndal jsem zadní stranu rámu a pochopil, co mi na fotografii nesedělo. Byla přeložená tak, aby nebyl vidět Sirius, který stál vedle Belly. Narovnal jsem fotografii, uhladil ji a vložil zpět do rámu. Přešel jsem zpět ke křeslu, ve kterém jsem seděl.
"Musíme zavolat i Melody," říkala právě Francois.
"Melody to ví," řekl jsem a položil fotografii na stůl tak, aby na ní oba viděli, "ten rok, co Sirius utekl z Azkabanu," dodal jsem na vysvětlenou, "to léto strávil u Melody."
"Zapomněli jsme na to nejdůležitější, Frany," pronesl Mike, když se díval na fotografii, "nejdřív se musíme omluvit Siriusovi."
"To nepůjde. Chtěl vám tohle všechno říct sám, vím, že chtěl. Ale dokud byl naživu Voldemort nebylo to bezpečné a musely se řešit jiné věci. Vím, že v tuhle chvíli už by ho zadržoval nejspíš jen jeho vlastní strach. Udělal by to sám, kdyby mohl. Musel jsem to pro něj udělat, dal mi toho tolik. Dlužil jsem mu to. Dlužil jsem mu, abyste věděli pravdu."
"Co - co tím myslíte? Kde je?" zeptal se Mike.
"Zemřel."
"Cože?"
"Téměř před třemi lety. V červu 1996, tehdy mě Voldemort vylákal na ministerstvo, Sirius a ostaní členové Fénixova řádu tam přišli mě a moje kamarády zachránit. Zachránil mi život a položil tam svůj."
"Kdo?"
"Belatrix Lestrangová," Francois zalapala po dechu, "ano, ta co zabila Bellu. Ale můžu vám říct, že už nikdy nikomu neublíží, zemřela s Voldemortem. Rád bych vám řekl, že jsem se jí zbavil já…ale byla to matka mého nejlepšího kamaráda a matka dívky, kterou mám rád. To Molly Weasleyová pomstila Siriuse, Bellu a všechny ostatní."
"Kde - kde je pohřbený?" zeptala se Francois zlomeným hlasem.
"Nikde, zemřel na Odboru záhad, propadl tam takovým závěsem. Neměl jsem tělo, které bych mohl pohřbít," zašeptal jsem.
"Oh, pak bychom…" pronesla po chvíli Francois, "měli bychom ho pohřbít alespoň symbolicky."
"K Belle?" navrhl jsem. Podívali se po sobě, viděl jsem, že Francois je její chyba upřímně líto. Mikeovi se oči zaleskly slzami. Oba přikývli.
"Ano, určitě. Domluvíme se na datumu, vy sežeňte lidi, kteří by tam podle vás neměli chybět. My se ujistíme, že tam bude naše rodina."
------------------------------------------------------
Čtrnáct dní na to stála na hřbitově, kde byla Bella pohřbená, velká skupina lidí v černém. Francois s Mikem, poznal jsem Melody, muž, kterého držela za ruku, musel být Roger, za nimi šla dívka s hnědými vlasy a světlovlasý chlapec, bez pochyby Isobel s Lucasem. Zbytek lidí, kteří s nimi přišli, jsem nepoznal, ale jistě to byla Bellina rodina, viděl jsem sice rodinné fotky, ale za ta léta už vypadali úplně jinak. Byl tu Ron, Hermiona, Ginny, Molly s Arthurem, George, Bill s Fleur, Charlie i Percy, Hagrid a Andromeda s malým Teddym v náručí. Klekl jsem si k hrobu porostlém trávou a zadíval se na bílý náhrobek. K černému nápisu Isabella Margot Scarrper Black and her unborn child a datům *15.8. 1960 † 21.1. 1981 za chvíli přibude nové jméno. Jedinou vadou na pečlivě střiženém trávníku na hrobě byl čerstvě vykopaný nevelký obdélník. Symbolicky jsme do něj pohřbili původní válec a karburátor z jeho motorky, které po pádu na Tonksovic zahradu už nebyly k použití, ale Arthur si je z nějakého důvodu schoval. Do hranaté vitrínky na vrcholu kamene jsem na pravou stranu postavil Siriusovu fotku a před ní položil jeho snubní prsten a stříbrný řetízek s písmenem S. Vlevo stála fotka Belly a ležel tam její medailonek a snubní prsten. Doprostřed mezi dvě holubičky jsem postavil jejich společnou fotku, kterou jsem našel v Siriusově krabici. Byla na ní rozesmátá Bella v bílých šatech s barevnými květy, Sirius v džínách, bílém triku a kožené bundě ji zezadu objímal a spojené ruce měli položené na Bellině těhotenském bříšku. Zahnal jsem slzy, když jsem ucítil Ginnyinu drobnou ruku na svém rameni. Vstal jsem a podíval se na Hermionu.
"Mohla by si prosím? Tyhle věci ti šly vždycky líp." Přikývla, pustila Ronovu ruku a přistoupila k hrobu. Cestou vytáhla hůlku. Na bílém náhrobku se začal objevovat nový černý nápis.
"Sirius Black * 13. 7. 1959 †18. 6. 1996." Pak Hermiona na chvíli zaváhala, pak se pod jejich jmény objevilo: "and their unborn child". Objala mě a pak se vrátila k Ronovi, který ji okamžitě sevřel v objetí.
K náhrobku přistoupila Melody, mávla hůlkou a pod citátem There ain't no Me if there ain't no You se objevila čytři slova Todavía y para siempre.
"Vím, že to jsme si slíbily my dvě, sestřičko," dotkla se trávy a oči se jí zalily slzami, "ale pro vás dva to platilo taky. Sbohem bráško, snad jste teď někde spolu."
--------------------------------------------------
Když se Ginny vrátila ze svého posledního ročníku v Bradavicích, vzal jsem jí na projížďku na Siriusově, teď už mé, motorce. Zastavili jsme před malým jednopatrovým rodinným domkem. Měl červenou střechu, dva komíny, na levé straně balkón a arkýř, ve kterém byly vchodové dveře z tmavého dřeva. Boční stěny arkýře byly prosklené a mozaika barevného skla vytvářela rostlinné ornamenty. Do výše přízemních oken byly do omítky vsazeny malé kamínky. Před domem byl krátce střižený zelený trávník a pod okny bývaly záhony květin, momentálně v nich však nic nekvetlo. Zámecká dlažba spojovala chodník se vchodem a také s příjezdovou cestou, která končila pod balkónem.
"Co na něj říkáš?" zeptal jsem se, když jsme sesedli z motorky. Ginny si sundala helmu a pohodila rudými vlasy.
"Je krásný, ale co tu děláme?"
"No, tak jsem přemýšlel. Mluvili jsme o tom, že když už nám teď nic nestojí v cestě…abychom spolu mohli normálně mohli být…že bychom chtěli něco vlastního…upřímně mám tvoje rodiče rád, respektuju je a v Doupěti je všechno, co bychom mohli chtít…ale přece jenom žít spolu v tvém pokoji není úplně ideální, teda já vím, že mám k dispozici starý Billův pokoj a Hermiona Charlieho a že Teddy může vždycky zůstat v Percyho starém pokoji, když ho u sebe mám…ale přece jenom, mít o patro výš Rona, když chodí s Hermionou…no však víš…"
"Že je to na pytel?" rozesmála se.
"Tak nějak," usmál jsem se, "navíc, nikdy se nebudu moct v Billově pokoji cítit jako doma, protože je to prostě jeho pokoj a ten tvůj je…no…zase tvůj. A tak jsem si říkal, co bychom si mohli sehnat, spolu. Dům mých rodičů je v troskách a opravit ho nedovolí, je to památník. Asi bych tam ani nechtěl žít. V úvahu by připadalo Grimlaudovo náměstí, zdědil jsem ho. Ale do toho domu hrůzy jsem se nikdy vrátit nechtěl, vlastně jsme se do něj tehdy s Ronem a Hermionou vrátili jen proto, že jsme neměli kam jít. Pro Siriuse to bylo vězení a pro mě taky. A pak jsem našel tohle," mávl jsem rukou k domu, "už léta v něm nikdo nežil. Majitel ho držel jen jako investici, nedávno zemřel a dědici se ho chtěli jen zbavit, aby mohli všechno prodat a odstěhovat se na Kanáry nebo co. Prodávali ho celkem levně."
"Koupil si ho?" zeptala se překvapeně.
"Jak jsem řekl, byl vážně levný, kdyby jen tušili jakou pro mě má cenu…vytáhli by ze mě mnohem víc."
"Cenu?"
"Víš tenhle dům…vlastnoručně a s pomocí trochy kouzel ho postavil Sirius Belle jako svatební dar. A co víc, své si tu na té stavbě odedřel i táta a Remus."
"Vážně?"
"Jo, má obrovskou cenu pro mě a myslím, že jednou…jednou bude mít cenu i pro Teddyho. Chceš se jít podívat dovnitř?"
"Že váháš," přikývla nadšeně, "co chceš dělat s domem na Grimauldově náměstí?" zeptala se, když jsme prošli hlavními dveřmi do haly, ze které se zvedalo točité schodiště.
"No, nikdo tam žít nechce, Řád už snad nebude potřeba. Tak nás s Ronem a Hermionou napadlo, že bychom tam mohli udělat muzeum obou kouzelnických válek."
"Vážně? To není špatný nápad. Jen co chcete dělat s tou uječenou semetrikou v obrazu? Školní výlety a ukecaní dospělí by ji budily v jednom kuse."
"Sudnat nejde, to se zkoušelo. Hermionu napadlo, že bychom kolem ní mohli postavit zvukotěsnou kóji. Tak by ona neměla nic slyšet a i kdyby náhodou jo," pokrčil jsem rameny, "mohla by si tam ječet, jak by chtěla. Nebyla by slyšet."
"To je geniální."
"Hermiona je geniální, to přece všichni dávno víme," zasmál jsem se.
---------------------------------------------------
Když jsme po prohlídce zahrady i domu došli do prvního patra, zbývala nám už jen jedna místnost. Stejně jako před lety Sirius i já jsem si ji teď nechal naposledy. Původní majitelé nechali všechno, tak jak to bylo, když dům koupili. To znamenalo, že s největší pravděpodobností to zůstalo tak, jak to Sirius opustil.
"Všechno si samozřejmě přizpůsobíme tak, jak budeme chtít," ujistil jsem Ginny, když jsem otvíral dveře do ložnice, "je ovšem pár věcí, které bych si chtěl od Melody přivézt - fotky, videa, fotky, co fotila Bella, Siriovu kytaru, a podobně."
"To je pochopitelný," usmála se na mě a rozhlédla se po ložnici, "páni…Sice tu už pěkně dlouho nikdo neutíral prach, ale ten nápad se mi líbí." Zatímco mluvila, vytáhl jsem z kapsy černou krabičku, musel jsem se usmát při vzpomínce na Siriusova slova. Měl pravdu, jak to jen mohl tehdy tušit? Asi na to měl čich, přece jen jsem Potter a jednoho znal líp než sebe. Když se otočila, klečel jsem už na jedné noze.
"Harry," zarazila se.
"Vím, že jsme mladí, ale vem to čert. Miluju tě a neexistuje nikdo, koho bych po svém boku chtěl víc než tebe. Nemusíme do toho praštit hned, ale …Ginny Weasleyová, vezmeš si mě?" otevřel jsem krabičku a v ní se zaleskl Bellin snubní prsten. Tenký stříbrný kroužek, ze kterého stoupaly čtyři tenké stříbrné stonky zakončené kytičkami a perličkou uprostřed. Mezi nimi byl kulatý tmavě modrý kámen broušený do tvaru diamantu. Ginny si nevěřícně zakryla ústa a po chvilce vnitřního boje vyhrkla.
"Ano!"
"Ano, co?"
"Ano, vezmu si tě!" nasadil jsem jí prstýnek a objal ji. Tak už mi zbývá udělat jen jedno, zařídit, aby se všichni dozvěděli o Siriově nevině. Pro Siriuse to bude konec příběhu, ale pro nás teprve začátek. A kdo ví, možná díky nám a našim vzpomínkám budou máma s tátou, Sirius s Bellou a Remus s Tonksovou žít dál, v našich srdcích.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 29. august 2015 at 16:56 | React

Tak nejprve jedna výhrada a jeden dotaz.
Já jsem si myslela, že v knize (na konci pátého dílu) ministr kouzel Popletal veřejně prohlásil, že se v Siriusi Blackovi zmýlil a že byl nevinný. Nebo to bylo ve filmu? Teď nevím, akorát mě to teď tak napadlo jako drobná nesrovnalost s tím, jak tu Harry vysvětloval Belliným rodičům, že byl Sirius nevinný. Vážně v duchu slyším Popletala říkat: "Ukázalo se, že Black byl nevinný.", ale možná, že to nestačil vyhlásit do světa a mnoho lidí se o tom nedozvědělo. Jinak se mi líbilo, že jsi Siriuse symbolicky pohřbila k Belle - tam, kam patří :).
No a jeden dotaz ohledně domu na Grimauldově náměstí - a co bude s Kráturou? :)
Jinak se mi ten konec líbí čím dál víc. To, že se Harry a Ginny budou stěhovat do domu, který nechal postavit Sirius a na jeho stavbě se podílel i jeho táta, mě úplně dojímá. Taky jsem ráda, že ty prostřednictvím Harryho počítáš s Teddym. Myslím, že spoustu fanoušků HP ságy by právě na něj, jakožto postavu, která se v sáze objevila jen krátce, v psaní svých vlastních povídek zapomnělo. To se mi strašně líbí - jedeš svůj vlastní příběh, ale máš ho dobře propletený s příběhem Rowlingové.
No a žádost o ruku? :) Jsem ráda, že ji někdo ve svých povídkách zmínil. Od J.K. známe jenom, jak to dopadlo, ale jak k tomu došlo? To si můžeme už jenom domyslet :)
Těším se na epilog!

2 Rogue Rogue | Web | 31. august 2015 at 10:06 | React

Musím přiznat, že mě v očích až štípou slzy, tohle je opravdu neuvěřitelná povídka! Na epilog se těším, ale zároveň mi je tak líto, že je konec; vím, že tu už není co dodávat, ale přesto... Hrdiny jsem si zamilovala!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS