2. kapitola - Špatné vzpomínky

28. november 2015 at 16:21 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba

Teddy rázným krokem vyrazil přes nádvoří, ve chvíli kdy se na hradě rozezněl zvonek, který ukončoval první dnešní dvouhodinovku. Ze skleníku číslo 2 se vyřítila přibližně třicítka studentů, na první pohled je tipoval na prváky. Když probíhali kolem něj, všiml si rudozlatých a zeleno stříbrných kravat a vzápětí do něj narazily dva malé heliony. Z jedné strany ho kolem pasu držela dívka s dlouhými hnědými kudrnatými vlasy po matce, když k němu zvedla obličej, který byl posetý pihami, dívaly se na něj modré oči po otci. Na zádech měla batoh a na krku rudozlatou kravatu. Z druhé strany se mu do kožené bundy schovával chlapec s neposednými černými vlasy a zářivě zelenýma očima, přes rameno měl tašku a na levé straně hrudi zmijozelského hada.

"Teddy!" jásali oba nadšeně, "co tady děláš? Kdy jsi přijel?" chrlili ze sebe jednu otázku za druhou.
"Ahoj, dorazil jsem před chvíli. Na dva týdny tu budu učit famfrpál. Vyrostla si Rosie," usmál se na dívku a pohladil jí po vlasech, "a ty taky, Ale," se smíchem načechral vlasy i chlapci, který se hned ohradil.
"Rozcucháš mě!"
"Jakoby to šlo," utrousila tiše hnědovláska.
"Co tím jako myslíš?" zeptal se výhružně Albus.
"Co asi?" založila si Rose ruce v bok, "viděl jsi vůbec někdy hřeben?" Při tomhle postoji vypadala přesně jako její matka, kdyby mu celá situace nepřišla tak vtipná, možná by se jí i bál. Zatímco se dvojice dohadovala, jestli Albus ví, jak vypadá a na co se používá hřeben, Teddy si všiml, že jen pár kroků od nich nejistě přešlapuje další chlapec. Drobný blonďák ve zmijozelském hábitu.
"Tak dost!" utnul jejich dohady autoritativním hlasem rázně Teddy. Tenhle hlas se naučil od Billa, který ho, ač měl dvě dcery a jen jednoho syna, musel používat často. "Přestaňte se hádat a radši mi představte vašeho kamaráda, ať tam jen tak nestojí."
"Jéé, promiň. Scorpie, tohle je Teddy Lupin. Teddy to je Scorpius. Teddy je náš bratránek," nafoukl se pyšně Albus.
"Vlastně jsem kmotřenec Albusova táty, těší mě, Scorpie," usmál se na chlapce, který nejistě zamumlal pozdrav. "Scorpius, to jméno mi něco říká…" zamyslel se Teddy, "nejsi náhodou Malfoy?"
"Jsem," přikývl blonďák.
"Tak to jsme příbuzní, naše babičky jsou sestry."
"Ale teta Bellatrix děti neměla," namítl a pak se mu oči rozšířily pochopením, "aha, teta Andromeda, babička o ní moc nemluví."
"No, to se v rodinách občas stává, nic si z toho nedělej. Co se stalo, stalo se. Je už nezměníme, ale můžeme změnit sebe," poplácal chlapce po rameni a pak se znovu otočil k Rose a Hugovi, "tak a teď utíkejte, ať nepřijdete pozdě na další hodinu, uvidíme se večer, ano?"
"Dobře," souhlasili neochotně oba, bylo na nich vidět, že by byli radši se svým bratrancem, kterého zbožňovali, než aby dvě hodiny seděli na Přeměňování a na Kouzelných formulích. Všichni tři se tedy vydali přes trávník do školy a za chvíli mu zmizeli z očí. Když procházel kolem skleníku, zrovna z něj vyšel profesor Longbottom, pro něj vlastně už jen Neville.
"Zdravím Teddy," pokývl hlavou, když zamkl skleník a otočil se, "profesorka McGonagallová říkala, že dorazíš."
"Zdravím, Neville, na chvíli se tu zdržím, docela mi to tu chybělo."
"To chápu," usmál se, "proto jsem se taky vrátil. Kam míříš? Ah, jistě… za nimi?" Teddy sklonil hlavu a přikývl, "Jdi, nebudu tě rušit," usmál se soucitně a zamířil k hradu. Teddy se otočil zády k bráně, zabořil ruce do kapes své bundy a zamířil kolem skleníků dolů k jezeru.
Tam se pár metrů od břehu tyčilo kamenné sousoší. Byl od něj ještě daleko, ale moc dobře věděl, co znázorňuje. Znal ho do posledního detailu, do posledního kousku kamene. Když už byl jen pár metrů od něj, viděl před sebou jednoduchou dřevěnou lavičku, sousoší, zelené věnce a kytice chryzantém. Sousoší se skládalo z šesti postav - čarodějky a kouzelníka se zdviženými hůlkami, domácího skřítka s nožem, kentaura se zdvihnutým lukem, testrála a ducha vznášejícím se pár centimetrů nad podstavcem. Reprezentace všech tvorů, kteří bojovali v bitvě o Bradavice na Brumbálově straně. Na podstavci se skvěl zlatý nápis Obětem druhé velké kouzelnické války.
Teddy ztěžka dosedl na lavičku a zadíval se na sousoší, které se mu před očima proměnilo v hladký černý mramorový kámen. V jeho hlavičce zářila zlatá písmena Padlí v bitvě o Bradavice, 2. 5. 1998. Pod nápisem byla do kamene vytesaná jména všech kouzelníků, čarodějek, kentaurů a skřítků, kteří toho dne a noci vydechli na půdě Bradavic naposledy. Jména byla doplněna o fotky a data narození. Úplně dole se skvěl ve zlatě vyvedený citát In the end, we all will be judged by the courage of our hearts*.
Teddymu zrak okamžitě padl na fotku mladého zrzka, Fred Weasley. Hned pod ním však byla dvě jména, která ho pokaždé, když je viděl, bodla u srdce. Remus John Lupin *10th March, 1960 a Nymfadora Tonks Lupin *15th May, 1973. Z fotek na něj hleděly obličeje jeho rodičů, které nikdy nepoznal. Měl velikou rodinu a byl za ni nesmírně vděčný. Všechny je miloval, hlavně ty tři domy a pět lidí, u kterých vyrůstal - svoji babičku, Harryho s Ginny a Billa s Fleur. Nikdy jim nemohl dostatečně poděkovat za všechno, co pro něj udělali a kým mu byli. Ale nebylo to totéž.
Tak často přemýšlel, jaký by byl jeho život, kdyby jeho rodiče přežili, nebo kdyby přežil alespoň jeden z nich. Kdyby to byla jeho matka, kdo by ho učil hrát famfrpál a nadchl ho pro pozici střelce, ne Ginny. Kdyby to byl jeho táta a ne Harry, kdo by ho naučil patrona a vysvětlil mu, že v životě je nejdůležitější přátelství. Kdyby to byl jeho táta, kdo by mu ukázal nádherný svět v knížkách a naučil ho hrát kouzelnické šachy, a ne Hermiona a Ron. Kdyby to byla jeho matka, která by ho místo Molly a Artura naučila lásce, důležitosti rodiny a vytrvalosti a že když půjde za svými sny, jednou se nakonec splní. Kdyby to nebyl Bill ale jeho otec, kdo ho učil ovládat své emoce, hlavně vztek, kdyby to nebyl George, kdo ho naučil snášet bolest, smutek a co to znamená vyrovnat se se ztrátou, která se nikdy nezlepší. Kdyby místo Fleur to byla jeho matka, kdo by ho naučil laskavosti, respektu k ostatním a k sobě samému. Že někdy jsou lidé prostě speciální, a že když to přijme a bude to vnímat jako dar a ne jako kletbu, bude sám se sebou žít v míru. A ostatní lidé? To už bude hračka. Kdyby to byl jeho otec a ne Charlie, kdo by mu jednou kvůli obavám z plavání v horském jezeře řekl: Zvířat se nemusíš bát, dokonce ani draků, to z lidí by si měl mít strach. To oni si uvědoměle vybírají, že budou páchat zlo.
Ano, velmi často nad tím přemýšlel. Možná až moc často, ale nedokázal si pomoci. Pokaždé mu něco připomnělo, o co kvůli Voldemortovi přišel. Co by dal za to, aby to mohl změnit? Aby je mohl zachránit, nebo alespoň poznat.
Náhle si uvědomil, že slyší zvuk houslí. Někdo musel u jezera cvičit na housle a jejich zvuk se přes klidné ocelové vody donesl až k němu. Okamžitě v něm vyvolaly nechtěné vzpomínky. Vlastně to byla jedna z prvních, kterou má.

Bylo mu pět let a bylo pětileté výročí bitvy o Bradavice. Babička ho vzala sebou na pietní obřad do Bradavic. Nechala by ho doma, ale neměla ho komu dát na hlídání, všichni co znala, šli na obřad také. Odhalili na něm tohle sousoší, byla tam spousta lidí, znal jich jen pár, jen rodinu. Pak se mu vybavoval časem dávno zastřený hlas, který vyjmenovával: Gus Kinney, 31 let, právník a člen Fénixova řádu Colin Creevey, 16 let, student; Levandule Brownová, 17 let, studentka; Gus Kinney, 31 let, právník a člen Fénixova řádu; Remus Lupin, 37 let, učitel a člen Fénixova řádu; Nymfadora Lupinová, 25 let, bystrozorka a členka Fénixova řádu…
Táhlý zvuk houslí, smuteční melodie, která se mu navždycky vryla do mozku a do srdce. Vysoká blondýnka doprovázená houslemi zpívá. Kouzlem zesílený hlas se nese po tichých pozemcích a stoupá k oblakům. Na ta slova nikdy nezapomene.

Go in peace,
go in kindness,
go in love,
go in faith.

Leave the day,
the day behind us,
day is done,
go in grace.

Let us go
into the dark
not afraid,
not alone.

Let us hope
by some good pleasure
Safely to
arrive at home. **

Jak nesnášel zvuk houslí. Ten depresivní tón, tu utahanou, smuteční melodii, která mu jen připomínala, o co přišel. Zvedl se vítr a přinesl k němu vůni chryzantém od pomníku. Ty taky nenáviděl. Nenáviděl jejich tvar, barvu, vůni…všechno. Štítil se jich. Babička s ním chodila každý týden na hřbitov a vždycky nosila chryzantémy. Často se kvůli tomu hádali, nechtěl tam chodit. Nechtěl si každý týden připomínat, co mu Voldemort a Smrtijedi vzali. Byl si toho dobře vědom, nepotřeboval, aby mu to neustále připomínal chladný šedý kámen. Kámen a díra v životě a v srdci v místě, kde měli být ti, na kterých mu záleželo. A nic, žádná svíčka, květina nebo modlitba, nikdy to prázdné místo nevyplní.
Proto tak nenáviděl hřbitovy, chryzantémy a hlavně zvuk houslí. Drásalo mu to uši a srdce, přál si, aby to přestalo. Aby kdokoli, kdo na ten příšerný nástroj hraje, přestal. Aby se mu přetrhla struna, aby mu ty housle někdo hodil do jezera, cokoli. Hlavně aby to přestalo. Najednou bylo ticho, až když se začal uvolňovat, uvědomil si, že měl tělo v křeči. Seděl na zemi, nepamatoval si, jak se tam dostal. Vždyť přece seděl na lavičce. Nohy měl přitažené k tělu, ruce měl ve vlasech, kde se mu nehty zarývaly do pokožky hlavy. Nad pozemky se vznášelo slastné ticho, zvedl hlavu a podíval se před sebe. Uviděl svůj odraz v černém kameni. Vlasy měl bezvýrazné, hnědé, bez života. Z očí mu tekly slzy, ani si toho nebyl vědom. Znovu si schoval obličej do dlaní a snažil se uklidnit.
Nevěděl, jak dlouho tam takhle seděl, nevěděl ani, že několik metrů od něj se zastavila vysoká blondýnka a s bolestným výrazem v očích ho pozorovala. Znala ho dobře, věděla, co s ním dělal zvuk houslí, věděla, že musí ještě chvíli počkat, aby s ní vůbec mluvil. Když se mu začala vracet barva do vlasů a konečky se mu rozzářily obvyklou modrou, odhodlala se mu dát najevo, že tu je. Přistoupila k němu, naschvál dělala tolik hluku, kolik mohla, aby o ní věděl. Přesto sebou ale trhnul, když mu položila ruku na rameno a tiše vyslovila jeho jméno. Zvedl k ní skelné safírové oči.
"Vicky," zvedl se ze země a objal ji.
"Říkala jsem si, že tě tu najdu," zadívala se přes jeho rameno na pomník, při pohledu na fotky Remuse, Dory a Freda polkla, aby zahnala slzy. On ji teď potřeboval, nemohla si dovolit se zhroutit. Sedli si na zpět na lavičku, položila si hlavu na jeho rameno a objala ho kolem pasu.
"Jsi v pořádku?"
"Jo, jsem," odpověděl po krátkém zaváhání a pořádně ji k sobě přitiskl.
"Vážně?"
"Vážně."
"Nepotřebuješ něco?"
"Tohle je dost," zamumlal a políbil ji na temeno hlavy. Znají se celý svůj život, přátelí se už od malička a později se z nich stali nejlepší přátelé. Za ta léta si tak vytvořili rituál, který Teddyho po panickém záchvatu uklidňoval. Nikdo nevěděl, proč tyto záchvaty má, ale byly jeho součástí už od útlého dětství. Většinou mu stačilo držet Vicky v objetí, aby cítil její přítomnost. To byla jedna z věcí, která se nezměnila, ani když spolu začali chodit. Jen to bylo teď trochu těžší, když ona byla v Bradavicích a on ve svém bytě v Kenmaru v Irsku. Ale i přes vzdálenost, která je dělila, si dokázali vytvořit důmyslný systém.

Victoire probudilo pravidelné blikání měkkého a matného světla. To se na jejím nočním stolku rozsvítil a roztočil červený krystal. Rychle odhodila přikrývku, schovala pod ní rotující krystal a ze šuplíku vytáhla telefon. Potichu po dřevěných parketách přeběhla přes pokoj a cestou se ujistila, že nevzbudila kamarádky. Daphne objímala polštář a potichu chrápala, Lindsay ve vedlejší posteli nebylo přes dlouhé vlasy ani vidět do obličeje, Liv měla peřinu přetaženou přes hlavu a Dani něco mumlala ze spaní, ale její slova byla utlumena polštářem. Blondýnka se potichu zavřela v koupelně a sedla si na záchodovou mísu. Okamžitě začala vytáčet číslo, které znala nazpaměť. Vždycky byla znovu vděčná svým spolužákům z mudlovských rodin, kteří zjistili, že mobily v Bradavicích přece jen fungují. Zatímco se ozýval vyzváněcí tón, přenesla se v myšlenkách do Kenmaru.
Tam v loftovém bytě na kraji města se na hladkých a příjemných tmavě modrých prostěradlech v panických křečích převaloval její nejlepší přítel. No tak, zlato, zvedni to, mumlala si pro sebe. Konečně se ozval signál přijatého hovoru, na druhém konci však bylo ticho.
"Teddy, to jsem já. Jsem tady."
"Vicky?" ozval se roztřesený hlas.
"Ano, zlato, jsem to já. Všechno bude v pořádku. Dýchej," začala zhluboka dýchat a poslouchala, jak osoba na druhém konci srovnává svůj dech s jejím, "vedeš si skvěle zlato, to je ono. Dýchej. Co se stalo?"
"Noční můra," šeptl neznatelně, "ta…vždyť víš, ta."
"Oh, vím," potvrdila, "poslouchej mě. Posloucháš mě?"
"Ano, poslouchám."
"Dobře, všechno bude v pořádku, byl to jen sen, jen sen a nic víc. Můžeš vstát?"
"Myslím, že jo."
"Dobře, zajdi si do kuchyně pro pití," blondýnka slyšela zašustění prostěradel a povlečení a poté těžké kroky po parketách. V duchu si dokázala představit, jak Teddy sestupuje tři schody z vyvýšeného pódia, na kterém stála postel a které bylo od zbytku otevřeného bytu odděleno vyklápěcími žaluziemi z tmavého dřeva. Pak slyšela cinkání skla. "Vodu, lásko, ne whiskey."
"Sakra, znáš mě až moc dobře," pousmála se při jeho odpovědi. Následoval zvuk tekoucí vody.
"Lepší?"
"Trochu."
"Zajdi si k oknu a otevři ho," vybídla Teddyho a skoro ho viděla, jak přechází do obývací a pracovní sekce, kde se téměř přes celou jednu stěnu táhlo vysoké okno. Zašustění závěsů a po nich cvaknutí kliky, "podívej se ven. Soustřeď se na vlny, na měsíční svit na hladině, na hvězdy odrážející se v moři. Vzpomínáš, jak jsme je pozorovali spolu, když jsem tam byla naposledy?"
"Ovšem," v jeho hlase byl znát úsměv, "to byl bezva víkend."
"Fajn, že si pamatuješ. Teď, zavři oči."
"Vick - "
"Věříš mi?"
"Ovšem, jasně, že ti věřím."
"Zavři oči prosím, poslouchej. Co slyšíš?" Chvíli bylo ticho.
"Tvůj hlas, vlny narážející do útesu, vítr v korunách stromů, tichou hudbu z bytu pode mnou."
"Co je to za hudbu?"
"Zní to, jako něco ze čtyřicátých let, líbilo by se ti to."
"Hmm, sousedi mají dobrý vkus. Slyšíš ještě něco?"
"Už jen ledničku a tlukot vlastního srdce."
"Jak rychle bije?"
"Já - "
"Jak rychle, Teddy?"
"Jako…těsně před vyvrcholením."
"Zdá se, že je ti fakt líp," zachichotala se blondýnka potichu, "zkus si srovnat dech s tou hudbou." Poslouchala, jak pomalu dýchá a po chvíli začíná broukat melodii, kterou sice neznala, ale zamlouvala se jí.
"Je to mnohem lepší, děkuju."
"Budeš v pořádku?"
"Je to mnohem lepší, jasně s tebou by mi bylo ještě líp, ale teď už to zvládnu. Díky, zlato."
"Ráda bych tam byla, ale nejde to."
"Já vím. Miluju tě, Vick. Dobrou noc."
"Miluju tě. Dobrou noc, Teddy."

----------------------------------------------------------

* Nakonec budeme všichni souzeni odvahou v našich srdcích (Hernando, S01E08, Sense8)
** píseň, kterou zpívala Caroline Forbesová na pohřbu Liz (TVD S06E15)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 29. november 2015 at 16:21 | React

Hezká kapitola! :) Docela se mi zamlouvá, že Albus skončil ve Zmijozelu a že se s Rose kamarádí s Malfoyem :) Je hezké vidět, že po válce kouzelníků k sobě všichni našli tak trochu cestu :)
Jinak vztah Teddyho a Vicky se mi líbí čím dál víc :)

2 Rogue Rogue | Web | 7. december 2015 at 12:42 | React

Líbilo se mi, že jsi rozsekla drobnou záhadu, která byla nastole na konci HP7 (do jaké koleje půjde Albus) i že se objevil Scorpius.
To sousoší je velmi zajímavý nápad. Jsem zvědavá na vývoj...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS