5. kaptiola - Mise začíná

7. march 2016 at 16:53 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba

Vicky se na okamžik zarazila, než vzala za klepadlo ve tvaru gryfa a dvakrát zaťukala. Zevnitř pracovny se ozval mužský hlas. Otevřela dveře a vstoupila do kruhové místnosti, která se natolik nelišila od té, kterou znala. Kvůli Fredovi a Jamesovi sem chodila pravidelně. Přesto tu byly některé věci jinak. Na bidýlku vedle dveří seděl nádherný pták s červeným a zlatým peřím a dlouhým ocasem. Fénix, nikdy žádného neviděla na vlastní oči. Věděla, že tohle je Fawkes, slyšela o něm od strýců a tety.


Když od něj odtrhla oči, všimla si malého stolku, na kterém stály roztodivné stříbrné přístroje všech tvarů a velikostí, které potichu cvakaly nebo vypouštěly obláčky barevné páry různých tvarů. Ani tohle v ředitelně profesorky McGonagallové nebylo. Nakonec zvedla oči ke stolu, zpoza kterého se na ní usmíval starý muž s brýlemi a dlouhými šedými vlasy a vousy. I o něm slyšela jen vyprávět, vídala ho však na portrétu za stolem, který tam teď ovšem nebyl. Albus Brumbál, jeden z největších čarodějů všech dob.
"Dobrý den, pane profesore," vysoukala ze sebe.
"Dobrý den, slečno - " odmlčel se.
"Weasleyová. Victoire Weasleyová," představila se rychle a přistoupila blíž ke stolu.
"Weasleyová," zopakoval a zamyslel se, "nejste náhodou příbuzná s Arthurem a Molly Weasleyovými?"
"To je ten problém, jsem," přiznala. Pokynul jí rukou k prázdnému křeslu před svým stolem a ona se posadila.
"Měl jsem pocit, že další Weasley má do Bradavic dorazit až v roce 1981," poznamenal a ze šuplíku vytáhl velkou knihu vázanou v černé kůži, "ano, tady to je," řekl, když našel příslušnou stránku, "William Arthur Weasley, narozen 29. listopadu 1970."
"Máte pravdu, já…já sem totiž nepatřím. Neměla bych tu být, vlastně ještě ani neexistuju. Ještě spoustu let ani nebudu v plánu," chrlila ze sebe dívka jednu myšlenku za druhou.
"O čem to mluvíte, slečno?"
"Já…já jsem z budoucnosti, Molly a Arthur jsou moji prarodiče. Narodila jsem se 2. května 2000," zašeptala potichu. Brumbál překvapeně nadzvedl obočí.
"Jak se vám povedlo cestovat v čase? Máte Obraceč času?"
"Celou zásobu ministerstva prý omylem rozbila moje teta a strýcové, když…Ehm, to bych asi říkat neměla," blondýnka se zarazila a zamyslela se, "Já nemám nejmenší ponětí, jak jsem se sem dostala. Totiž v mé době, na jaře 2017, jsem šla se svým přítelem na naše místo, kde …hmmm… spolu trávíme čas. Bylo to v pátém patře, v chodbě s obrazem Henrietty Hádavé. Za tím gobelínem se Salemskými procesy je tajná chodba, asi jsem vlezla do špatných dveří. Pamatuju si jenom, že jsem otevřela dveře, bílé světlo a pak jsem byla tady, na nádvoří. A nemám tušení, jak se dostanu domů."
"Jak jste přišla na to, že nejste tam, kde byste měla být?"
"Myslela jsem, že vidím svého přítele, myslela jsem si to do chvíle, než jsem na něj promluvila. Zjistila jsem, že mluvím s jeho tátou."
"Chápu, budu se na to místo muset jít podívat. Nejsem si vědom, že by v mé škole byl nějaký portál, který umožňoval cestu v čase. Ale na druhou stranu… i po všech těch letech mě tenhle hrad nepřestává překvapovat. Možná bude chvíli trvat, než vás dostaneme domů."
"Musím tu zůstat?" zeptala se s děsem v očích.
"Ano. A budete si muset dávat velký pozor na to, abyste nic neprozradila. Nic z vaší doby."
"Proč?"
"Mohlo by to mít katastrofické následky, globálního, vesmírného charakteru. Kdybyste něco prozradila, věci by mohly být jiné až byste se vrátila domů. Některé věci by nemuseli existovat, někteří lidé by se nemuseli nikdy narodit."
"Merline, tak vážné to je? A já si myslela, že to v Back to the Future jen nafukovali."
"V čem?"
"Oh, to je…bude jeden mudlovský film. Kde to vlastně jsem? Totiž kdy to vlastně jsem?"
"12. duben 1976."
"1976?!" Vicky vyjekla a vykulila oči, sama to nepočítala a to číslo ji vyděsilo, "zasekla jsem se v roce 1976? Merline… Sovětský svaz ještě pořád existuje a vede ho Brežněv. Královna je žena v nejlepších letech. ABBA teprve statuje kariéru, móda stojí za houby. Co budu dělat? Mému tátovi je šest let, moje máma se ještě ani nenarodila…"
"Uklidněte se, slečno. Zvládnete to, jen si budete si muset dávat velký pozor. Vymyslíme vám zástěrku, budete chodit do školy a snad vás odtud dostaneme brzy. Mluvila jste s někým?"
"Mluvila, potkala jsem tátu svého přítele, a taky tátu a kmotra mého strýce."
"Co jste jim řekla?"
"Dohromady nic. Tvrdila jsem jim, že jsem se přestěhovala z Francie a jmenuju se Victoire Delacour. Moje máma se tak jmenovala za svobodna," dodala na vysvětlenou.
"Kdo je váš přítel?"
"Edward Lupin."
"Hádám tedy, že ten koho jste potkala, byl Remus Lupin, že?"
"Ano a taky James Potter a Sirius Black."
"Jak jinak, nedokáži si představit, že by je někdy něco rozdělilo." Vicky posmutněla při vzpomínce, že za krátkých pět let to bude realita. Pobertové rozdělení smrtí, zradou a nedorozuměním.
"Až se vrátíte domů, bude schopna mě kontaktovat?"
"Ne, pane, to nebude možné," zavrtěla hlavou.
"Oh, chápu," přikývl a zamyslel se, "vyberte tedy ze stávajícího personálu někoho, komu věříte a kdo bude ve škole, až se vrátíte."
"Profesorka McGonagallová," odpověděla bez váhání.
"Dobrá tedy, zavoláme Minervu a společně vám vymyslíme nějaké krytí a seženeme vám věci, které budete potřebovat," vytáhl hůlku a z ní vyletěl stříbrný fénix, který za okamžik proplul stěnou. "Prozraďte mi jen jednu věc, slečno. Bude Voldemort nakonec poražen?"
"Ano, nakonec ano, chvíli před tím než se narodím. Bude poražen, ale za obrovskou cenu," přikývla a myslí jí proběhl obraz sousoší na památku obětem Bitvy o Bradavice. A to byla jen špička ledovce.
"Jsem rád, že náš budoucí svět našel řešení, jak ho zlikvidovat. Už teď má příliš velkou moc, příliš velkou, aby se dal lehce zastavit," mumlal si spíše pro sebe. Chvíli bylo v místnosti ticho, oba ponořeni do svých vlastních myšlenek. Ticho prolomil až ředitel.
"Smím se vás zeptat na něco osobního? Čistě ze zvědavosti?"
"Ovšem."
"Je váš přítel také vlkodlak?"
"Ne," zavrtěla blondýnka hlavou, "měl štěstí."
"Zajímavé. Vskutku zajímavé."

Victoire dorazila do Velké síně akorát na večeři, už měla na sobě bradavický hábit a rudozlatou kravatu. Rozhlédla se po místnosti, kterou důvěrně znala, ale přesto byla jiná. Tmavomodrý strop, na kterém se začínaly objevovat první hvězdy, byl stejný jako obvykle, stejně tak i stovky svící vznášejících se nad čtyřmi dlouhými stoly. Síní poklidně proplouvaly perleťově průhledné postavy a občas se zastavily na krátký rozhovor s některým ze studentů. U havraspárského stolu zahlédla Šedou dámu, jak si povídá s hnědovlasou primuskou. Krvavý baron a Tlustý mnich se vznášeli v uličce mezi zmijozelským a mrzimorským stolem a Skoro-bezhlavý Nick něco zapáleně probíral s vysokou ženou s velkými brýlemi výstředního vzhledu, která seděla u učitelského stolu. Tam podobnost končila, převážnou většinu učitelského sboru nikdy předtím neviděla a studenti usazení u stolů svých kolejí pro ni byli ještě větší neznámou.
Představa, že stojí ve stejné místnosti jako prarodiče jejích spolužáků a kamarádů jí děsila a zároveň naplňovala posvátnou úctou. Téměř ve středu nebelvírského stolu seděli chlapci, které tu potkala jako první. Ti nejméně příhodní, kteří kolem v tu chvíli mohli být. Teď už si naplno uvědomovala, že kdyby jim prozradila pravdu o tom, kdo je, následky by mohly být katastrofální. Remus jednou rukou nabíral lžicí rýžový nákyp a v druhé držel knihu, kterou četl. Naproti němu seděla černovlasá dvojice, James a Sirius si potichu něco špitali a večeře se téměř nedotkli. Victoire jistým krokem vyrazila přímo k nim a v duchu si opakovala svoje krytí.
"Ahoj, Victoire. Tak už jsi zpátky?" zeptal se s úsměvem Remus, když si jí všiml.
"Ahoj, jsem. Můžu se navečeřet s vámi?"
"Jasně, sedni si. Náš kamarád Petr je zrovna na ošetřovně s angínou, takže máme příhodně volné místo," pronesl Sirius, ukázal na prázdné místo vedle Rema a znovu se vrátil k rozhovoru s Jamesem.
"Díky," sedla si vedle hnědovlasého prefekta a přitáhla si blíž talíř, "co vymýšlíte?" zeptala se po pár soustech.
"Připravujeme náš další žertík," mrkl na ni James.
"Jo a bude to bomba, uvidíš," přidal se Sirius.
"Co jste vymysleli posledně?" zeptala se zvědavě.
"Přesvědčili Ufňukanou Uršulu, aby vytopila koupelnu a chodbu v druhým patře. Pak tu vodu kouzlem zmrazili, tolik naražených zadků madame Pomfreyová neviděla ani v zimě," poznamenal Remus s mírným úšklebkem, když se Sirius s Jamesem znovu rozesmáli při vzpomínce na vyděšené spolužáky, kteří se snažili balancovat na kluzkém povrchu.
"Přišlo se na to?"
"No jistě," tentokrát se zasmál Remus,
"Sirius musel týden pomáhat na ošetřovně a James šafářovi." Celá čtveřice se rozesmála.
"Do věže ti cestu ukážeme, ale v které ložnici budeš spát?" zeptal se po chvíli ticha Remus.
"V mém ročníku našli v ložnici jedno volné místo - u Lily Evansové, Marlene …"
"McKinnonové, Dorcas Meadowesové a Mary McDonaldové," dořekl Sirius, "chodí s námi do ročníku, teda až na Mary, ta je v sedmém." Při vyslovení Lilyina jména James zpozorněl, přestal se vrtat v talíři a opět začal poslouchat rozhovor.
"Možná už sis stačila všimnout, že tady James je blázen do Lily a Sirius je už léta zaujatý Marlene, ale odmítá si to přiznat - "
"Náměsíčníku, neštvi mě," pronesl varovně mladý Black a výhružně mu zamával před obličejem pěstí. Remus na to byl patrně zvyklý, protože si z toho vůbec nic nedělal a dál v klidu večeřel.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anytt* Anytt* | Web | 8. march 2016 at 16:19 | React

Ty jo, musí to být těžké mluvit s Jamesem, Siriusem a Remusem a nemoci je varovat před tím, co je čeká. Asi bych byla v pokušení je varovat, ale bála bych se, že se třeba nenarodí někdo, koho mám ráda...
Jinak představa zmrzlé podlahy a naražených zadků mě vážně pobavila :D

2 Rogue Rogue | Web | 10. march 2016 at 23:08 | React

Mám dojem, že by mě museli během mého pobytu v minulosti začarovat, protože bych se určitě omylem vyslovila nějakou důležitou informaci a ohrozila tak celý vývoj ságy :D
Rozhovor s Brumbálem se mi nesmírně líbil, byl tak vřelý :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS