7. kaptiola - Kdyby to jen nebylo tak těžké

10. november 2016 at 12:42 | ♥Asnazu♥ |  Moje tvorba

Victoire seděla na nádvoří na zídce, vyhřívala se na sluníčku a listovala učebnicí přeměňování. Snažila se najít něco, na čem by postavila svoji esej o zvěromázích. Najednou se někdo postavil vedle ní a zablokoval tak příjemné dubnové paprsky. Zvedla hlavu, aby si prohlédla příchozího, ale proti slunci viděla jen chlapeckou siluetu. Zamrkala a zastínila si oči.
"Ahoj, Vicky," pozdravil ji, "můžu ti říkat Vicky? Victoire je trochu složitý."
"Jasně, že můžeš, ahoj, Siriusi," usmála se blondýnka, když si poznala černovlasého mladého Blacka.
"Můžu si přisednout?"
"Jo, jasně," přikývla a odklidila z místa vedle sebe tašku a rozložené knihy.
"Co děláš?"
"Snažím se psát tu esej o zvěromázích od McGonagallové, moc mi to nejde. Ty už to máš?" zajímala se.
"Já? Neblázni, nespletla sis mě s Remem?" zasmál se. "Ještě jsem nezačal."


"A stihneš to?" zeptala se zvědavě.
"Vždycky to stihnu, navíc o tomhle tématu i něco vím. Tohle budu mít levou zadní," řekl Sirius a prohrábl si rukou černé vlasy.
"Jak to?"
"Řekněme, že … že pár zvěromágů znám. Velmi dobře," uchechtl se, "mohl bych ti i poradit, když si nebudeš vědět rady."
"Díky, uvidím, jak mi to půjde," usmála se blondýnka a znovu se zahleděla do knížky. Ovšem, že pár zvěromágů zná, sám je jeden z nich. Vicky to moc dobře věděla.
"Není za co. Poslyš Vicky…"
"Ano?" zvedla hlavu.
"Tak jsem si říkal, že bychom spolu mohli strávit trochu času, však víš, trochu se poznat. Mohl bych ti ukázat, jak vypadají školní pozemky večer," mrkl na ní. Victoire ho chvíli pozorovala, vážně to na ní zkoušel?
"Díky, ale ne," odpověděla rozhodně. Vypadal, jakoby do něj uhodil blesk. "No, co se tváříš tak překvapeně? Vím, co to znamená, když někomu řekneš, že si prohlédnete pozemky večer. Nejsem blbá ani naivní. A navíc, bydlím s Lily, pamatuješ? Ovšemže mě před tebou varovala," zasmála se.
"Kdybych mohl tak Evansovou zaškrtím," ulevil si.
"A nemůžeš?"
"Ne, bohužel," povzdechl si, "James by se mnou nemluvil. Takže ne?"
"Ne," zavrtěla hlavou, "mám přítele, Sirie, vždyť to víš."
"Ale on tu není."
"To sice není, ale pořád je to ne. Nezáleží na tom, kde jsem nebo kdy jsem, dokud budeme spolu, Teddyho nepodvedu."
"Šťastnej to chlap," zamumlal, "nechceš si to nechat projít hlavou? Nabídka trvá."
"Podívej, Siriusi," zaklapla rázně knihu a podívala se na něj, "Jsi hezkej, chytrej, vtipnej, sebevědomej, někdy možná až moc … A moc dobře to víš. Jsi fajn kluk, jednou budeš pro někoho fakt dobrej úlovek. Ale ne pro mě, miluju Teddyho. Takže díky ale ne."
"Chápu, no co se dá dělat," pokrčil rameny.
"Neranila jsem tě moc, že ne?"
"Jen mám pošramocený ego," mávl rukou a zavrtěl hlavou.
"Jsi si jistej, že tak závažný zranění přežiješ?" zasmála se Vicky.
"Hej!" šťouchl jí do žeber. Vicky vypískla a začala se kroutit.
"Áááá, slečna je lechtivá," zasmál se a začal jí lechtat, "s tím se dá pracovat."
"Nech-to-ho," lapala po dechu a snažila se utéct před jeho prsty, které ji lechtaly na břiše.
"Počůrám se." Zasmál se, zvedl ruce v obranném gestu a čekal, až se blondýnka vzpamatuje.
"Nepůjdeme se projít?" zeptal se jí, když znovu chytla dech.
"Sirie…" začala varovným tónem.
"Myslel jsem jako kamarádi," ohradil se, "projít se, pokecat, probrat školní drby, cokoli."
"Vážně?"
"Vážně. Řekla jsi ne, respektuju to. Nechystám se tě znásilnit, chci tě jen poznat."
"Proč by si mě chtěl poznat?" zeptala se Vicky s překvapeným výrazem. Ne, že by ho nechtěla poznat, jen ještě úplně nezpracovala fakt, že je to kmotr jejího strýce. Mrtvý kmotr jejího strýce, nutno dodat.
"Jsi fajn, navíc Remus si tě oblíbil. To znamená, že se budeme často vídat, tak proč se nepoznat, když spolu budeme trávit hodně času," pokrčil rameny.
"Tak jo," usmála se Vicky a přikývla.
"Jo?" rozzářily se mu oči a ústa se mu roztáhla do úsměvu, "tak jdeme?" Vyskočil na nohy a podal jí ruku.
"Proč ne," pokrčila rameny a začala si balit věci, které měla rozložené po zídce. Musela se smát, když si uvědomila, že kolem ní poskakuje jako pes, který se těší na procházku.

Když Vicky dorazila do věže a otevřela dveře do ložnice, zjistila, že jsou tam všechny její spolubydlící. Zrzka seděla na posteli nejblíže ke dveřím a četla si, blondýnka ležela na protější posteli a pohupovala nad sebou ve vzduchu nohama, na Maryině posteli seděla černovláska i hnědovláska a hrály karty. Když za sebou Victoire zavřela dveře, všechny ztichly a podívaly se na ní.
"Hmm, ahoj," pozdravila je.
"Ahoj." Zdálo se, jakoby na něco čekaly. Nebo snad na někoho? Pak to Vicky došlo, čekaly na ní.
"Nechceš nám něco vyprávět?" zeptala se Lily a zavřela knížku. Španělská inkvizice hadr. Vedle těchto čtyř by neobstála žádná donucovací praktika. Ať už provedla cokoli, dostanou z ní všechno. Přešla ke své posteli, odhodila vedle stolku tašku, přes pelest přehodila hábit a plácla sebou do ustlaných peřin.
"Například?" zamumlala, její slova byla ztlumená polštářem.
"Viděla jsem tě s Blackem," pronesla rusovláska, jakoby to vše vysvětlovalo. Blondýnka se v posteli otočila a zatvrzele hleděla na tmavorudá nebesa.
"A?"
"Ty s ním něco máš?" nadzvedla obočí Dorcas a položila karty lícem dolů na červený přehoz.
"Se Siriusem?" rozesmála se Vicky, kdyby tak jen tušily, jak absurdní by to bylo, "ne, jasně, že ne. Víte, že mám přítele."
"Říkala jsem ti, že…"
"Že si na něj mám dávat pozor. Já vím, Lily. Neboj se. Jsme kamarádi."
"Nezkoušel to na tebe?" zeptala se Marlene, dívala se ni vzhůru nohama, protože jí hlava visela přes okraj postele.
"Zkoušel," přikývla Vicky prostě.
"Kdy?"
"Před tím, než jsme se šli projít."
"A ty jsi s ním stejně šla?" zeptala se Marlene se šokem v očích, spustila nohy na postel a otočila se na břicho.
"Ovšem, proč ne," pokrčila rameny, "řekla jsem 'Ne, díky' a on řekl 'Fajn, tvoje rozhodnutí, respektuju to. Můžeme si vyrazit jako kamarádi?' Tak jsme šli. Není to jako by se mě pokusil znásilnit. Všechny holky, co s ním spaly, to dělaly naprosto dobrovolně. K ničemu je nenutil, to vážně nepotřebuje. Vážně byste o něm měly mít větší mínění."
"Možná Blacka přece jenom podceňujeme," pronesla Mary.
"Jsme kamarádi, je to milej, vtipnej kluk, někdy možná až příliš sebevědomej, ale je to člověk, se kterým se stojí za to se přátelit. Rozesměje vás, když to potřebujete, za svými přáteli by šel kamkoli a kdykoli, bez váhání by za ně nasadil svůj život. Respektuje ostatní a snaží se nesoudit, protože sám dobře ví, jaké to je, když o vás někdo říká něco, co není pravda. Má toho už tak dost, a ještě víc toho má přijít."
"Mluvíš o něm, jakoby si ho znala déle než pár týdnů. Co myslíš tím, že víc toho má přijít?" zajímala se Mary.
"Voldemort je na vzestupu, je jasný, že strádat tím budou všichni."
"To máš pravdu, bohužel…" zamumlala Marlene. "Stejně ale mluvíš, jakoby si věděla, co bude. Nevidíš náhodou do budoucnosti?"
"Jasně, předpovídám, že dneska bude k večeři rizoto," zasmála se. Kdyby tak jenom věděly, povzdechla si Vicky v duchu, kdyby tak mohla něco říct. Kdyby je tak mohla varovat.

Marlene, Lily, Mary, Dorcas a Vicky seděly u nebelvírského stolu a snídaly. Najednou k nim přišel vysoký blonďák v rudo-zlatém famfrpálovém hábitu a sedl si vedle Marlene. Vicky si byla jistá, že už ho někde viděla. Jistě, na té skluzavce, vzal Marlene za ruku a stáhl ji dolů, uvědomila si.
"Ahoj, děvčata."
"Ahoj, Matte," odpověděly dívky a pokračovaly ve snídání.
"Ahoj, Mar," řekl a políbil Marlene na tvář.
"Ahoj, Matty," usmála se blondýnka, "oh, dneska je famfrpál? Skoro jsem zapomněla," řekla, když si všimla, co má na sobě.
"Jo, hrajeme se Zmijozelem. Přej mi štěstí."
"Samozřejmě. Budu tam, abych byla svědkem dalšího tvého úspěchu."
"Vím, že tam budeš, vždycky jsi. Jen si nejsem jistý, jestli zůstaneš na celý zápas. Možná se objeví lepší způsob, jak se zabavit," ušklíbl se. Vicky si všimla, že ostatním cukaly koutky, ale byla mírně zmatená.
"Hej," blondýnka ho praštila přes hrudník, "nebuď zlý! Pořád jsem starší než ty."
"Jo, asi o šest minut a pořád mi to připomínáš," řekl a mnul si zasažené místo, "to bolelo, víš to?" postěžoval si.
"To je dobře, taky mělo. A ohledně toho, že ti to pořád připomínám … To je právo staršího." Marlene si založila ruce na hrudníku a otočila se k chlapci zády.
"No tak, Lene," strčil do ní jemně ramenem, "víš, že si z tebe jenom střílím. Právo mladšího," dodal vysokým hlasem. Blondýnka jen protočila modré oči. "Víš, že bych tě nikdy nesoudil. Je mi fuk, jestli si spala se všema klukama ve škole. Mám tě rád takovou, jaká jsi," řekl a ona se k němu otočila s úsměvem.
"Já vím, děkuju. Taky tě mám ráda." Opřela čelo o to jeho. Vicky si všimla, že se na sebe dívají dva páry identicky modrých očí.
"Vždycky … " usmál se.
"A napořád," řekla, oba nakrčili nosy a začali se smát.
"Budu muset jít, tým už na mě čeká. Měj se, a pokud náhodou potkáš nějakého hezkého hlupáka, znej své slabiny," políbil ji na čelo.
"Oh, to se neboj," mrkla na něj a políbila ho na tvář, "jdi do nich, tygře."
"Oh, to se neboj," usmál se a zamával ostatní dívkám, "mějte se."
"Zatím, Matte," odpověděly uniso.
"Jsem mírně zmatená," přiznala Vicky, když si Matt sedl vedle Jamese a drobné hnědovlásky.
"Ohledně čeho?" zeptala se Marlene a mazala si toust máslem.
"No, nejdřív jsem si myslela, že je to tvůj přítel, ale už si to nemyslím."
"On? Ne," zasmála se blondýnka, "to je moje dvojče Matthew."
"Oh, promiň. Tak už mi to dává smysl. Jste si hodně podobní."
"Vážně?"
"Jo, blond vlasy, oči se stejným odstínem modré, podobné rysy. A ta věc, kterou děláte s nosem. Neznám moc lidí, kteří by to dělali."
Tak Matthew McKinnon, zamyslela se Vicky. Tak tohle je jeden z rodiny McKinnonových, kteří v boji proti Voldemortovi položí život. Rozhlédla se kolem a došlo jí, že polovina z těch, co tu teď sedí ve Velké síni, se nedožije konce války. A jen málo z nich se dožije Voldemortova skutečného konce. Kdyby tak mohla něco udělat. Vlastně … ona je jediná, kdo může něco udělat. Kdyby řekla Brumbálovi o viteálech, mohlo by to všechno skončit dřív, než to vůbec začne. Snad stokrát slyšela vyprávět, co všechno Voldemort ve viteály proměnil a kde je schoval. James a Lily by mohli být naživu, Sirius by neskončil ve vězení, Marlene, její bratr i Mary s Dorcas by se dožily Kristových let. Strýc George by nebyl tím dvojčetem, které přežilo, její otec by nebyl částečný vlk. Teddyho rodiče by byli naživu. A to je jen špička ledovce, tolik by se toho mohlo změnit. Očima zabloudila k učitelskému stolu. Uprostřed seděl Brumbál a zachytil její pohled. Jeho rentgenově modré oči se vpíjely do těch jejích. Pak téměř neznatelně zavrtěl hlavou, jakoby snad věděl, na co myslí. Tak moc by to chtěla udělat, ale nemůže. Mohlo by to mít katastrofální následky, takové, jaké si ani nedokáže představit. Kdyby to jen nebylo tak těžké. Povzdechla si a položila si hlavu do dlaní.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Rogue Rogue | Web | 13. november 2016 at 12:37 | React

Sirius :D :-P Ty jeho snahy jsou prostě boží.
Ke konci kapitoly mi naskočil její název "kdyby to jen nebylo tak těžké". Musí být hrozné dívat se na všechny ty, které znala jen z vyprávění a přesto je měla ráda, teď je poznala osobně a zamilovala si je ještě více a ví, že nesmí - nebo minimálně by neměla - nic udělat a prostě všechny nechat jejich osudu...

2 Anytt* Anytt* | Web | 20. november 2016 at 17:21 | React

No to by nebyl Sirius, aby to nezkusil :D A zkusí to určitě ještě jednou.

No, je to určitě velké pokušení. Může tím zachránit úplně všechny, ale taky se může vrátit do budoucnosti, kde nikoho nebude znát. Nebo hůř, nebude se mít kam vrátit, protože ona v budoucnosti nebude mít místo. Nezávidím jí to...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
FANS