Moje tvorba

What do you think?

7. may 2012 at 19:50 | ♥Asnazu♥
Napadlo mě udělat průzkum ohledně mé povídky :D Můžete se vyjádřit ohledně povídky celé, jak se vám líbí a tak. Budu jen ráda :) Ale hlavně se chci zeptat na váš názor - co se Belle stalo? Docela by mě zajímalo, co si myslíte. Klidně můžete fantazírovat, ráda si přečtu i nějakou fantasmagorii :D Takže směle do toho :D

17.kapitola - Tajemství Scarrperovic dvojčat

20. april 2012 at 15:42 | ♥Asnazu♥
Tak na Aliciino přání přidávám další kapitolu přestože za chvíli odjíždím na výpravu a nic nestíhám...Takže pokud to nestihnu, tak...si mě nepřejte :D Ale snad se bude kapitola líbit :D


Na kopci s výhledem na moře se tyčil starý hrad, kouzly skrytý obyčejným lidem, dokonce k tomuto hradu patřil i kousek pláže. Jo, někdo má na školních pozemcích jezero, někdo má kus pláže. Po té pláži se právě procházelo několik párů, které se držely za ruce, pobíhalo tu několik kluků s míčem a z povzdálí je pozorovala skupinka holek sedících na kamenech. Bylo krásné sobotní ráno na konci dubna a nahoře na hradě seděla na zídce parta přátel a povídali si o všem možném. Byly to tři dívky a dva chlapci.
"Lorein, co jsi to říkala o tom létě?" ptala se právě malá černovláska vysoké hnědovlásky, která měla ruku ovinutou kolem pasu vyššího z chlapců.
"No, nás s Louisem napadlo, že by jsme měli strávit nějaký čas jako parta, přijeďte k nám, bude sranda."
"Zní to fajn." přikývla blondýnka a otočila se na svého přítele. "Viď, Rogere?"
"To víš, že jo Mel. Myslím, že je to skvělý nápad, Lorein."
"To sakra je," přidala se Arielle. Najednou Melody vyjekla, chytila se za bok a pak se skácela Rogerovi do náruče.
"Mel?! Melody! Lásko, co se děje?"
"Mel!"
"Proboha!" Roger ji vzal do náruče a spěchal na ošetřovnu.

16.kapitola - Jak jsem mohla být tak blbá?

9. april 2012 at 14:10 | ♥Asnazu♥
Tak je tu další kapitola...všechno se to zamotalo a pak zase rozmotalo, ale nebojte (nebo bojte se? :D) tohle ještě není konec všech problémů...Ale oni to určitě překonají, věříte jim ne? :D


Mířila jsem s Lily k učebně Kouzelných formulí a zahnuli jsme za roh.
"Musím Siriusovi říct -" vzhlédla jsem a zarazila jsem se, jako kdyby do mě uhodil blesk. Viděla jsem Siriuse, po kterém se plazila nějaká blondýna. Nebo se on plazil po ní? Nebyla jsem si jistá, ale byla jsem si jistá, že jsem se nespletla. Byl to on. A s Mirandou! Byla to jeho hruď, ke které jsem se tak často tiskla, která se teď dotýkala bloňdaté holky s andělským obličejem. Jeho rty, které líbaly její. Měla jsem pocit jakoby mi puklo srdce. To mi mohl rovnou vrazit kudlu do břicha a rozmašírovat mi s ní orgány a rozhodně by to bolelo méně než to, co jsem teď zažívala. Před očima se mi udělalo černo, upustila jsem tašku a ta jako ve zpomaleném záběru dopadla s dunivým zvukem na zem. Lily mi položila ruku na rameno a zašeptala: "Bell..."

15. kapitola - Bradavické drbny, čiňte se!

25. march 2012 at 20:57 | ♥Asnazu♥
Tak je tu docela dlouhé době další kapitola, je trochu delší, ale snad to nebude vadit :) A jinak Bradavice jsou jako každá jiná škola a každá škola je příšerná drbárna, takže tady je to vidět :D Snad se bude kapitola líbit :)


Stáli jsme před Velkou síní. Chystali jsme se změnit svůj společenský život a možná někomu přivodit infarkt. Včera jsme se o tom závazně usnesli a dnes jsme se to chtěli realizovat. Zhluboka jsem vydechl a podíval se na Bellu.
"Taky tě to tak děsí? Je to divný, ale jsem nervóznější než před NKÚ." svěřila se.
"O nervozitě mi ani nevykládej, tak jdeme do toho." Znovu jsme vydechli a vzali jsme se za ruce. Ještě před chvíli jsem měl sto chutí to celé odpískat, ale když její dlaň vklouzla do mé, nervozita opadla a nebylo co řešit. Vykročili jsme do Velké síně. Zpočátku se nezdálo, že by si nás někdo všiml, ale když jsme byli tak v půlce cesty, nejbližší lidé kolem začali strkat do sousedů a šeptat si. Proč si kurňa ten tajtrdlík musel sednout tak daleko? To se mu to u dveří nezamlouvalo? Konečně jsme dorazili k Jamesovi, Lily, Remusovi a Petrovi, kteří už si nakládali slaninu s vajíčkem a debatovali o blížícím se výletu do Prasinek. Co nejrychleji jsme vklouzli na lavici vedle Rema a dělali, že tam radši vůbec nejsme.

14.kapitola - Nediagnostikovali vám poruchu mozku?

19. february 2012 at 16:33 | ♥Asnazu♥
Další kapitola, trošku delší :) Docela jsem se na ní vyřádila, tak snad se bude líbit a třeba budete překvapeni jakou cestu ze školy Bella našla :D


Nemohl jsem usnout, dokonce jsem i slyšel Rema, když se vrátil. Potom jsem konečně zabral. Měl jsem pocit, že spím asi deset minut, když mě probudilo rázné třísknutí dveřmi, slyšel jsem klapot bačkor po dřevěné podlaze a pak někdo s razantností rozzuřeného býka roztáhl závěsy kolem mé postele. Sluneční svit zaútočil na moje oči a já byl rázem vzhůru. Zastínil jsem si oči a zamžoural do ranního slunce na tmavou dívčí siluetu.
"Ty naprostej idiote Siriusi Blacku!" Měla ruce v bok a tyčila se nade mnou jako anděl pomsty.
"So-So se děje?" zamumlal jsem a zase upadl do polštářů.
"Co se děje? Ty se ještě ptáš co se děje?" hlas jí vyletěl do závratných výšin, měl jsem strach, že ji za chvíli uslyší už jen netopýři. "Tak já ti povím, co se děje!" Co se děje už jsem se ale nedozvěděl, protože vtom mezi závěsy protější postele vykoukla Jamesova střapatá, rozcuchaná hlava.

13. kapitola - Za svitu měsíce

11. february 2012 at 18:33 | ♥Asnazu♥
Tak je tu další kapitola, je trochu kratší než obvykle bývá, ale snad se vám bude líbit :)


Běžel jsem chodbou, očima jsem hypnotizoval malý krysí ocásek před sebou a do zadku mě šťouchalo Jamesovo paroží, které měl skloněné, aby se do chodby vůbec vešel. Příště půjde přede mnou saďour jeden, pomyslel jsem si. Chatrčí se ozýval křik, který se změnil ve vytí. Jdeme pozdě, uvědomil jsem si. Vyběhli jsme schody a ocitli se v místnosti se zatlučenými okny, před námi stál vlkodlak. Podíval jsem se mu do očí a věděl jistojistě, že jsme přišli pozdě. Dneska to sranda nebude. James si uvědomil totéž, přikrčil jsem se a připravil se k boji, kdyby se náhodou Remus chystal zaútočit, což přišlo hned vzápětí. Vystartovali jsme, James ho s ošklivým skřípáním přimáčl parožím ke stěně a já mu chňapl po krku. Minul jsem a v tlamě mi zůstal jen chomáč chlupů. Druhý pokus byl úspěšnější - zakousl jsem se do volné kůže na krku. Remus mi sekl tlapou s drápy po krku. Stačil jsem sice uhnout, ale musel jsem ho pustit, na parketách mi podklouzly tlapy a já se pozdravil s matičkou zemí. To víte, to je fuška korigovat čtyři nohy.

12.kapitola - Tajemství je venku... teda skoro

2. february 2012 at 20:39 | ♥Asnazu♥
Mám tu pro vás další kapitolu povídky...Jak už název vypovídá, trochu to vyplulo napovrch a nebude trvat dlouho než to bude veřejné tajemství :) Tak doufám si, že si kapitolu užijete :)


Stáli jsme na vlakovém nádraží v Callais před prosklenými dveřmi za kterými byla malá, nepoužívaná a zaprášená místnost se spoustou skříněk. Nad dveřmi byl francouzský nápis "Úschovna zavazadel" a na dveřích se houpala tabulka s nápisem "Mimo provoz". Chvíli jsme tam jen tak postávali a pak prošli zdánlivě pevnými dveřmi a ocitli se na nástupišti. Stála tam nablýskaná lokomotiva, která vyfukovala na perón páru a na něm v hloučcích postávali lidé. Nad perónem se ve slabém větru houpala cedule s nápisem Paříž - Callais - Akademie v Krásnohůlkách a ve vzduchu bylo cítit moře. Nedošli jsme ani do půlky nástupiště a už nás našli Melini přátelé - Lorein a její přítel Louis, Arielle a samozřejmě Roger. Viděla jsem spoustu fotek takže jsem ho bezpečně poznala - džíny, džíska, sportovní postava, tmavé krátce střižené vlasy, hnědé oči a sympatický úsměv.
"Bell to je Roger. Rogere to je moje dvojče Bell." představila nás. Potřásli jsme si rukama.
"Ahoj, ráda tě konečně poznávám." rýpla jsem si do Mel.

11.kapitola - Merry X-mass 2/2

15. january 2012 at 19:21 | ♥Asnazu♥
Tak je tu zbytek jedenácté kapitoly...snad se bude líbit :)


Táta otevřel dubové dveře a já vstoupila do naší haly, vedlo z ní dřevěné schodiště, nalevo byla kuchyň a jídelna a napravo byl obývák - zahlédla jsem v něm tradičně neozdobený velký strom, který čekal na nás. Nadechla jsem se, cítila jsem vůni dřeva a levandule, která mi v Bradavicích tak chyběla, to byla typická vůně mého domova. Potom jsem ještě cítila skořici a vůni cukroví a věděla jsem, že jsem doma.
"Jsi ráda, že jsi doma?" Táta stál vedle mě.
"Jsem, Bradavice miluju, ale doma je doma." Sundala jsem si kabát a boty a vyběhla jsem schody jen tak v ponožkách, přímo přede mnou byly dvoje dveře, jedny vedly do ložnice rodičů a ty druhé do pokoje pro hosty. Vyběhla jsem další tři schody po své pravici a otevřela dřevěné dveře s ozdobným zlatým písmenem "B". Rozhlédla jsem se po svém pokoji - tmavě červený koberec ladil se závěsy a přehozem na posteli, na jedné straně byla knihovna a skříň a na druhé postel, naproti mně bylo okno a pod ním stůl. Na stole stála fotka mě a Melody a malinký umělý stromek, který čekal na ozdobení, spousta dalších fotek byla rozvěšená po stěnách a nad postelí mezi nebelvírskou záštitou a záštitou Montroeských strak, mého oblíbeného famfrpálového týmu. Přešla jsem k oknu, roztáhla záclony a vyhlédla na zasněženou zahradu. V tom jsem uslyšela bouchnutí dveří a hned po něm volání:
"Jsme doma!" Máma, Melody! problesklo mi hlavou a už jsem se řítila z pokoje. Seběhla jsem schody a uviděla Mel a mámu jak si sundávají kabáty.
"Melody!" vrhla jsem se jí se smíchem kolem krku.
"Bell!" smála se a objala mě.
----------------------------------------------------------------------------------------

11.kapitola - Merry X-mass 1/2

24. december 2011 at 12:11 | ♥Asnazu♥
Mám tu pro vás další tentokrát vánoční kapitolu, kterou jsem rozdělila na dvě čáti :) Taková nic moc, ale snad se bude líbit :D


Obula jsem si kozačky, kolem krku omotala nebelvírskou šálu, oblékla si kabát, přehodila si kabelku přes rameno a začala vláčet svůj kufr ke dveřím. Šoupavý zvuk za mnou mi prozradil, že Lily dělá totéž. Když jsme kufry dotlačily do společenky, objala jsem Remuse a Petra a popřála jim Šťastné svátky, protože vyprovodit k vlaku nás šli jen James a Sirius.
"Ukaž, vezmu ti to." sehnul se Sirius pro můj kufr.
"Děkuju," usmála jsem se.
-------------------------------------------------------------------------------------

10.kapitola - Scarrperovi

1. december 2011 at 19:33 | ♥Asnazu♥
Tak je tu další kapitola...vím trvalo mi to dost dlouho :) ale další kapitola bude trvat mnohem dýl, protože nic nestíhám a navíc jse ji ještě ani nezačala psát...snad se bude kapitolka líbit :)


Sledoval jsem naše propletené prsty.
"Zůstaneš tu na Vánoce?"
"Ne," zavrtěla hlavou, "nikdy nezůstávám, každý rok jezdím na svátky domů."
"A nechceš tu zůstat? Jednou, letos, se mnou," zaškemral jsem.
"Nejde to. To bych pak Mel neviděla celých deset měsíců. Na tak dlouho nás nemůžeš odloučit. Deset měsíců je pro dvojčata jako věčnost."
"Já bych svého bratra nemusel vidět třeba deset let. A svoje sestřenice i třicet. Počkej, ty máš dvojče?" došlo mi najednou.
"Ano," zasmála se zvonivým smíchem. "To jsi nevěděl?"

9.kapitola - Sněhová bitka

6. november 2011 at 20:28 | ♥Asnazu♥
Další kapitola Memories will stay...snad se bude líbit :)


"Jamesi?" ozvala se Lily zatímco sledovala Bellu se Siriusem, kteří se pár metrů před nimi koulovali.
"Copak?"
"Nezdá se ti, že se tu něco děje?"
"Proč myslíš?"
"Jen jsou si nějak moc blízcí," kývla hlavou ke společným přátelům.
"Vem si to takhle, Lily," vložil se do diskuze Remus. "Byli přáteli už před lety a teď jsou přáteli znovu. Jen znovu našli, co ztratili a tak dohání ta léta, co spolu nevyváděli."
"Já si, ale stejně myslím, že mezi nimi něco je. Vidím to na Belle."
"A i kdyby, vypadají šťastně, tak proč jim to kazit," usoudil James, když vcházeli do vesničky zapadané sněhem.
"Tak kam teď?"
"Já a Lily musíme ještě sehnat pár vánočních dárků," ozvala se rozesmátá Bella. "Sejdeme se za dvě hodiny U Tří košťat?"
---------------------------------------------------------------------------------
"Lily, jdeme? Musím toho ještě tolik koupit a máme na to jen dvě hodiny."
"To mi povídej. Pojď ať to stihnem," přikývla rusovláska a rychle jsme vyrazily do vesničky. V Medovém ráji něco pro Petra, v Taškářových žertovných předmětech něco pro Jamese, knížku pro Rema už mám, přívěsek s vlkem pro Mel a ještě něco pro Siria, prolétlo mi hlavou. Je toho vážně moc.
---------------------------------------------------------------------------------

8.kapitola - Naschvály aneb jak na sebe upozornit ostatní

24. october 2011 at 21:32 | ♥Asnazu♥
Je tu další kapitolka...Je vcelku asi o ničem, ale předchází něčemu zajímavějšímu...Třeba se u ní aspoň pobavíte :D Jinak omlouvám se za ten dlouhý a hloupý název, ale baví mě vymýšlet takové šílené názvy :D


Seděla jsem v Velké síni na obědě, vedle mě seděla Lily a četla si nějakou povinnou četbu a já si četla Shakespearova Romea a Julii. Před nás si právě s hlasitým smíchem dosedli kluci.
"Ahoj, holky."
"Ahoj."
"Co čteš?" zeptal se mě Sirius.
"To bys nepochopil," řekla jsem a otočila stránku.
"Hele zase tak blbej nejsem."
"Dobře čtu o rodičovské autoritě, pošetilosti a nenávisti a o tom jak ovlivnila nadějnou lásku dvou mladých lidí, kteří za tuto nenávist zaplatili tím nejdražším. A to vlastním životem. Příběh tragické lásky, který se zapsal do dějin a podvědomí milionů lidí, ač byl patrně naprosto fiktivní a nespočetkrát stanul na velkých prknech divadelního světa," oznámila jsem mu s vážným výrazem, který se mi jen tak tak povedlo udržet. Chvíli na mě koukal a pak se zmateně zeptal.
"O čem?"

7.kapitola - Astronomická věž

8. october 2011 at 18:31 | ♥Asnazu♥
Předem upozorňuju, že několik příštích kapitol, bude romanticky sladkých jako cukrkandl, protože si musím vykompenzovat svůj život :D Mě osobně se totiž naprosto zbláznily hormony a je to jak ze špatnýho seriálu pro dvanáctky. Vypadá to jako: "Už přes rok jsem zamilovaná do kamaráda, co momentálně chodí s mojí kamarádkou. Sakra! Líbí se tenhle kluk, ale já jsem přece zamilovaná do toho prvního! Sakra, co vlastně cítím?" takže asi tak vypadá moje existenční krize, snad to přežijete :D


Stál jsem u okna sledoval tiché bradavické pozemky pod sebou, na které začala padat tma. Nad obzorem viselo ještě pár červánků a jezero hladké jako sklo, klidnou Vrbu Mlátičku a Zapovězený les ozařovaly stovky hvězd rýsující se na tmavěmodré večerní obloze. Zaslechl jsem kroky a otočil se. Stála tam, v kostkovaných pláťákách a červeném svetru s nebelvírským lvem.
-------------------------------------------------------------------------------------

6.kapitola - To ten den začíná

26. september 2011 at 15:00 | ♥Asnazu♥
Tak je tu další kapitola :) na konci jsem se pokoušela o vtipnou hodinu přeměňování, tk snad se mi to aspoň trochu povedlo :D doufám, že se bude kapitolka líbit :)


Probudil jsem se brzo ráno, chvíli jsem hleděl na rudá nebesa nad svojí hlavou a přemýšlel o tom jak se mi za dva dny otočil celý svět o 180 stupňů. Včera to bylo tak krásné, bylo to jako kdyby se těch několik let, kdy jsme se nebavili prostě vypařilo, jako kdyby jsme navázali na to, kde jsme před takovou dobou skončili. Vzpoměli jsme si na to, co jsme jako menši vyváděli. Na tu cestu vlakem, na to jak jsme jednoho květnového dne já a James shodili Bellu a Lily do jezera, vzpoměli jsme si jak jsme jednou ve druháku zamkli paní Norisovou v přístěnku na košťata. Usmál jsem se a rozhodl se vstát. Sešel jsem do společenky s tím, že zkusím dodělat ten domácí úkol na Lektvary.
-------------------------------------------------------------------------------------

5. kapitola - Tajné štěstí

19. september 2011 at 17:55 | ♥Asnazu♥
Tak je tu další kapitola...snad se bude líbit :)


Ráno jsem se vzbudila první, kolem pasu mě hřály Siriusovy paže a závěsy prosvítalo slunce. Vyklouzla jsem z jeho objetí, a podívala se na něj. Byl tak sladký, když spal, úplný andílek. Naškrábala jsem na papír vzkaz, políbila ho, sebrala si svoje věci a chystala se odejít, když jsem si všimla zelených šatů, které se válely vedle sousední postele. Nakoukla jsem za závěs a spatřila Jamese a Lily v objetí, usmála jsem se a potichu vyklouzla z pokoje.
-------------------------------------------------------------------------------------
"Siriusi! Vstávej," třásl se mnou někdo, neochotně jsem otevřel oči a uviděl Remuse.
"Co blbneš, kámo? Vždyť je neděle," zabručel jsem a polštářem si přikryl hlavu.
"Právě proto a už je deset hodin a vy všichni tlučete špačky. To jste toho včera tolik vypili?" Zamručel jsem. Vypili? Cože? Jsem nějak mimo obraz. Ajo, oslava. Potom, ale, kde je Bella? Sedl jsem si a podíval se vedle sebe, na polštáři ležela úhledně složená moje košile a lísteček se slovy "Děkuju za krásnou noc."
"To už jsi zase nějakou chudinku připravil o čest?" zahučel Remus, zatímco třásl s Petrem.
"Nic ti do toho sice není, ale pro tvou informaci: včera nic nebylo. A víš, co Reme? Jsem šťastný jako ještě nikdy."
"A která pak je ta odvážná, která odmítla Siriuse, lamače dívčích srdcí? Že bych jí poslal kytku."
"...mám chuť zpívat," žvatlal jsem dál.
"Proboha jen to ne, tolik jsem toho zase neřekl. Hlavně mě nemuč a vzbuď toho tajtrlíka támhle," mávl k Jamesově posteli.
"Ano, pane," ušklíbl jsem se zatímco jsem se hrabal z postele a šel vzdbudit Jamese. Rozhrnul jsem závěs a nemohl uvěřit vlastním očím. James tam neležel sám, společnost mu dělala Lily.

4.kapitola - Párty podle plánu, teda ne tak úplně 2/2

1. september 2011 at 19:09 | ♥Asnazu♥
Tak je tu zbytek kapitoly, doufám, že se vám bude líbit a, že mě neukamenujete, za to, co jsem udělala :D


Došly jsme ke klukům.
"Ahoj Siriusi, Ahoj Jamesi," pozdravila jsem je,
"Ahoj," odpověděli uniso.
"Ahoj, Lily," oslovil ji Sirius a dupl Jamesovi na nohu.
"Auu, ty -" otočil se na něj, ale pak mu to došlo a řekl:
"Ahoj, Lily."
"Ahoj," pozdravila také a trochu se začervenala, "Jamesi gratuluju, byl to skvělý zápas."
"Děkuju, to víš famfrpál, snažil jsem se to nezkazit." Mezitím jsme na sebe se Siriusem mrkali a rukama si dávali znamení, v tom si nás James všiml.
"Co to blbnete?"
"Ale, nic. Bello dáš si něco k pití?"

4.kapitola - Párty podle plánu, teda ne tak úplně 1/2

26. august 2011 at 19:19 | ♥Asnazu♥
Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, kapitolu mám sice napsanou už dlouho, ale zveřejňuju ji až teď...snad se bude líbit a nebudete mi moc nadávat, že jsem ji rozdělila na dvě části :)


Jednoho sychravého podzimního večera v šestém ročníku jsem seděl s kluky ve společence a snažil se psát úkol. Moc mi to, ale nešlo, místo toho jsem pozoroval Bellu jak si povídá s Lily. Nebyli jsme kdovíjací kamarádi. Jo pozdravili jsme se, říkali jsme si křestním, já jí popřál hodně štěstí při famfrpálovém zápase a ona mi zase někdy pomohla s domácím úkolem, když měl Remus plné ruce práce s pomocí Petrovi. Ale jinak jsme žádný hlubší vztah neměli, což mě hodně mrzelo, protože jsem do ní byl tajně zamilovaný. Vzpomínal jsem na naše přátelství, když jsme byli ještě malé děti, chybělo mi to. Dříve s námi občas měla nějaký ten školní trest za nějaký ten žertík, ale pak jsme přišli do puberty a ona držel s Lily (což jsem naprosto chápal), která s námi nechtěla mít nic společného. Proto mě překvapilo, když přišla ke krbu, kde jsem seděl a zeptala se :
"Siriusi, můžeš na chvíli?"
"No jasně, to víš, že jo. Co potřebuješ?"
"Nemyslela jsem si, že to někdy řeknu, ale zoufale potřebuju tvojí pomoc." Otočila se a vyšla ze společenky. Odhodil jsem učebnici lektvarů a vyrazil za ní.

3.kapitola - Neobvyklé překvapení

30. july 2011 at 21:30 | ♥Asnazu♥
Taková nic moc kapitola...ale snad se i tak bude líbit :D


Byli jsme zvláštní parta. James a Bella byli posedlí famfrpálem, jak by taky mohli nebýt, když v tom díky svým otců vyrůstali. James se stal nejlepším chytačem za posledních několik let a Bella zářila na postu střelkyně. Lily a Remus byli zaujatí knihami. Byli nejchytřejší z celého ročníku, měli nejlepší úkoly a nová kouzla zvládali jako první, učitelé je milovali. Remus přesto nezkazil žádnou legraci a často byl přítomen u našich žertíků, oproti tomu Lily nedokázala porušovat školní řád. Proto se většinou našich žertíků neúčastnila, bylo to lepší pro ni i pro nás. Nikdy by na nás sice nešla žalovat, ale umírala hrůzou, že nás někdo nachytá nebo se něco stane. Oproti tomu Bella byla pro každou srandu a stejně jako v Jamesovi jsem v ní brzo našel spojenkyni. Učení nám sice šlo, ale učitelé nás neměli dvakrát v oblibě, když neutichající smích tří studentů ze zadní lavice rušil jejich výklad. Petr nebyl tak dobrý student, hodně věcí mu docházelo později, ale byl to fajn kluk a patřil k nám. Mezi tím vším - přátelstvím, probdělými nocmi, studiem, famfrpálovými zápasy, oslavami, společnýmy víkendy a pošťuchováním - jsem cítil, že se něco změnilo.

2.kapitola - Nejsem jako oni...

15. july 2011 at 12:09 | ♥Asnazu♥
Tak přidávám druhou kapitolu nové povídky, snad se bude líbit a snad se do toho článku celá vejde :D Jinak nedivte se, že Bella má stejné příjmení jako Annie z předchozí povídky - já tohle přijmení prostě miluju :)


Byl jsem na nádraží 9 a 3/4, seděl na svém kufru a pozoroval nablýskanou, červenou, bradavickou lokomotivu, která vyfukovala bělostnou páru na přeplněný perón. Byla tu spousta rodičů, kteří přišli vyprovodit své děti a tak bylo co pozorovat a taky co závidět. Proč zrovna já jsem se musel tak blbě narodit? Všichni ostatní vypadají tak šťastně. Třeba ten brýlatý, tmavovlasý kluk, kterému trčely vlasy všemi světovými směry. Zapáleně s otcem probíral poslední famfrpálový zápas a po boku mu stála matka, která se mile usmívala. O kousek dál stála drobná rusovláska a právě se objímala se svými mírně překvapenými, ale nadšenými rodiči. Nebo ta malá brunetka, co stojí jen tři metry ode mě a něco vypravuje svým rodičům a sestře a mává přitom energicky rukama. Kam jsem se podíval, tam se po prázdninách vítali přátelé a páry a studenti se loučili s rodiči. Bylo to samé: "Čauky, jak ses měla?", "Ahoj, lásko.", "Dávej na sebe pozor.", "Starej se o sovu." a "Hodně piš." Všichni byli prostě normální. Pak jsem se podíval za sebe na svou rodinu a zase se znechuceně odvrátil. Můj otec a matka se s pohrdavými a arogantními výrazy bavili s tetou a strýcem, kteří se tvářili úplně stejně. Moje šílená sestřenka Belatrix krčila nos nad většinou kolemdoucích a na všechny házela arogantní a povýšené pohledy. Její sestra Narcisa nebyla o moc lepší, když pohazovala svými blonďatými vlasy a tvářila se stejně pohrdavě jako její rodiče. Jen moje třetí sestřenka, Andromeda, to měla v hlavě v pořádku. Znovu jsem pozoroval tu brunetku, nemohl jsem od ní odtrhout oči. Zachytila můj pohled, usmála se na mě a pak znovu pohodila závojem mahagonových vlasů a dál plynulou španělštinou mluvila s otcem a po chvíli, když se otočila k sestře, šeptala jí něco francouzsky.

1.kapitola - Vyprávěj...

29. june 2011 at 14:42 | ♥Asnazu♥
Tak přidávám první kapitolu nové povídky - Memories will stay :) doufám, že se bude líbit :D


Na chvíli jsem se vypařil z toho mumraje, který vládl v obyvatelnějších prostorách domu a začal prozkoumávat patra, kde jsem ještě nebyl. Až úplně nahoře, na posledním odpočívadle, jsem uviděl na dveřích tabulku s nápisem "Sirius". Drze jsem otevřel dveře a nakoukl do kmotrova pokoje. Byla to vcelku prostorná místnost, která působila dojmem někdejší velkoleposti, stejně jako celý dům. Jen Sirius se rozhodl dát najevo svou odlišnost od zbytku rodiny, tmavozelené tapety a závěsy kolem velké postele, na které jediné bylo znát, že tu někdo žije, přebarvil do tmavoruda. Rudé a zlaté záštity s nebelvírským lvem zdobily stěny, spolu s vybledlými plakáty motorek. Na stole se povalovalo pár pergamenů, zlámaných brků a lahvička dávno vyschlého inkoustu a v rohu ležela ladem kupa starých učebnic. Naproti posteli visela na stěně zarámovaná fotografie čtyř bradavických studentů, kteří se od srdce smáli nějakému dávno zapomenutému vtipu. Pohledný, černovlasý Sirius s potutelným úsměvěm držel kolem ramen brýlatého nebelvírského chytače, který se zplna hrdla smál. Po Jamesově pravici stál štastně se usmívající Remus, a po Siriusově levici z fotografie mával malý Peter Petigrew. Díval jsem se na tu fotografii, hlavně na svého otce a jeho nejlepšího přítele a věděl jsem, že tehdy byli šťastní, tehdy ještě nevěděli, co přijde.

Epilog

11. april 2011 at 21:33 | ♥Asnazu♥

Tak je to tady, konec téhle povídky. Bude mi chybět, měla jsem ji fakt ráda, bavilo mě ji vymýšlet, když jsem si nahlas přehrávala a vymýšlela různé dialogy, když jsem venčila psa a podobně :D Byla to zábava... No máte tu epilog, je to jen takové dotvoření příběhu, jen nastínění jakým směrem se bude vyvíjet život Annie a Chrise...no snad se bude líbit, a budu ráda, když ohodnotíte nejen kapitolu, ale i celou povídku...

Do pokoje s modrými zdmi a bílým nábytkem svítilo velkým oknem přes bílé záclony mdlé podzimní slunce. Ležela jsem na posteli v tmavěmodrých riflích a zelené kostkované košili a pohupovala nohama. Na krku se mi houpal medailonek a vrhal stříbrné odlesky na hustě popsané stránky deníku. Po dlouhé době jsem zase vytáhla knížečku v modrých deskách, schovanou pod úmyslně uvolněným prknem pod postelí. Události posledních dnů byly velkým zvratem v mém dosavadním nudném životě a určitě stály za zmínku v téhle knížečce plné pubertálních žvástů. Popsala jsem už několik stran a vypsala už druhou propisku, když se zezdola ozval Willův hlas.
"Annie! Pojď uvařit kafe, prosím!"
"Už jdu!" zakřičela jsem na oplátku, vložila mezi stránky fotku mě a Chrise, kterou pořídil Will, zaklapla deník a schovala ho pod polštář. Seběhla jsem schody a nakoukla do obýváku.
"Ahoj, Annie." mávla na mě drobná černovláska v růžovém tílku a černých kalhotech, sedící na našem gauči.
"Ahoj, Lily." usmála jsem se. "Jako vždycky?"
"Jo, díky, udělala bych to sama, ale znáš Willa..."
"Až moc dobře." zasmála jsem se a odešla z obýváku. Když jsem vešla do kuchyně, měla jsem pocit, že asi dostanu infarkt. Seděl tam. Na kuchyňské židli se nám rozvaloval tmavovlasý kluk v černých kalhotech, triku s potiskem a kožené bundě. Ten uličnický úsměv, který hrál na jeho tváři jsem znala.

13. kapitola - Jmenuju se...

22. march 2011 at 20:44 | ♥Asnazu♥
Tak je tu další a poslední kapitola této povídky, ještě bude epilog :) omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale než jsem se dostala k tomu ji napsat...to znáte ne? :D tak doufám, že se vám bude líbit, že třeba i někteří z vás budou překvapeni tím jak to vlastně celé je a budu vděčná za komentáře :)



Zastavila jsem na dvoře a slezla z motorky. "Ahoj," pozdravili jsme s Willem uniso mámu, která zády k nám hrabala listí.
"Ahoj," řekla aniž by se na nás otočila.
"Ahoj, mami," přidal se Tomy. Máma zvedla hlavu a ztuhla, křečovitě svírala hrábě a zřejmě přemýšlela jestli to, co právě slyšela nebyl jen výplod její fantazie. Po chvíli se rychle otočila a když uviděla Tomyho, pustila hrábě, zaječela přes rameno "Nicku!" a vrhla se k Tomymu.
"Ach...Tomy. Jsi v pořádku?" ptala se mezi objetími a vzlyky. "Já se o tebe tak bála a -"
"Jsem v pohodě mami, klídek." ujistil ji. Zpoza rohu se kolíbavým krokem vypotácel táta v montérkách, když zahlédl tu scénu upustil kbelík, který měl v ruce a přeběhl zahradu tak rychle jako by mu za zadkem hořela raketa.
"Jak-? Jak se vám to povedlo?" zeptal se, když Tomyho taky objal. Will se na mě podíval a pak řekl.
"Annie vám lhala, řekla, že jede za Maggie, ale jela za Černým Bratrstvem zachránit Tomyho..."
"Já věděl, že ikdyž vypadáš jako máma, uvnitř jsi Scarrperová. Jsem na tebe pyšný -"
"Nicolasi!" okřikla ho máma.

12.kapitola - Neuvěřitelné

25. february 2011 at 19:20 | ♥Asnazu♥
Tak je tu další kapitola, omlouvám se, že to tak trvalo, ale než jsem ji sepsala a pak do toho škola, znáte to :) tak teď bude ještě jedna kapitola a epilog a konec...no doufám, že se vám bude kapitolka líbit...
Rozhlédla jsem se po místnosti a jediné, čeho jsem byl schopná bylo "Páni..." Byla to obrovská místnost s celkem vysokým stropem. Po celé místnosti byly rozestavěné stojany s loučemi a tak jsme je zapálili. Po kamených stěnách se rozběhla mihotavá záře zlatavého světla. Na stěnách vysely nádherné a určitě hrozně vzácné gobelíny, zdobené výjevy z dávno zapomenutých bitev, korunovací bezejmených králů a výjevů z bible. Mezi nimy byly rozvěšeny bojové sekery, meče, halapartny, pušky, brokovnice a revolvery. Většinu podlahy v místnosti pokrývaly různé zlaté mísy, zdobené a vyřezávané truhly tak z 19.století a dokonce i zelené bedny s nápisem British Army, které byly plné pergamenových svitků, knih v kožených vazbách, zlatých mincí, šperků a papírových liber. A uprostřed toho všeho se tyčil kamený stojan na kterém stála nádherně zdobená truhla.

11.kapitola - Podzemí není místo na blbnutí

11. february 2011 at 20:02 | ♥Asnazu♥
Tak je tady další kapitola...omlouvám se, že to trvalo celkem dlouho, ale neměla jsem dopsaný ten konec...tak snad se bude líbit...
Rozsvítila jsem baterku a vstoupila dovnitř. Zapálila jsem louče vedle dveří a ty ozářily tři chodby. Tři chodby, tři různé volby, jen jedna je správná. Rozhlédla jsem se a díky Chrisovi jsem se velice rychle zorientovala, protože jsem věděla, co hledat, všimla jsem si, že na stěně u každé chodby je vyrytý malý obrázek. Chodbu napravo označovala malá růže, chodbu před námi zas zkřížené meče a charakter chodby vlevo určovalo zdobené S. Každý symbol něco znamenal a podle toho se dala poznat správná cesta. Věděla jsem naprosto přesně kterou chodbou je musím vést.
"Tak kudy?" zeptal se Mark.
"Tyhle dvě," ukázala jsem na cestu před námi a vlevo. "Vedou k pokladu."
"A tahle?" ukázal na chodbu vpravo.
"Ta? Ta nevede nikam." pokrčila jsem rameny.
"Vážně a proč ti teda nevěřím?"
"Tak se běž, pro mě, za mě, podívat." navrhla jsem lhostejným tónem, ale srdce mi bušilo jako o závod. Kývl na jednoho z mužů a ten se podíval do chodby.
"Má pravdu, šéfe, slepá ulička." potvrdil má slova. Spadl mi kámen ze srdce.
"Fajn, v tom případě se rozdělíme. Vás pět," ukázal na skupinku mužů, "půjde rovně. A zbytek půjde se mnou vlevo."
"Počkejte," snažila jsem se je zastavit, když se vybraní muži vydali chodbou, "doporučovala bych -" náhle jsem zmlkla. Slyšela jsem ten zvuk dřív než se doopravdy ozval.

10.kapitola - Nečekané změny plánu

24. january 2011 at 19:12 | ♥Asnazu♥
Jak je možné, že ve škole se chovám normálně, cítím se šťastná a zamilovaná a přijdu domů a všechno se zhroutí jako domeček z karet? Jak může být někdo takový bezpáteřní a bezcharakterní idiot jako je bratr a matka mého nevlastního táty? Je mi z toho všeho špatně, děsím se toho co bude...no nic, dost o mě...
Mám tu pro vás další kapitolu povídky...musím říct, že už se blížíme do finiše, vidím to tak na jednu dvě kapitoly a epilog...snad se vám bude kapitola líbit :D... 

Live crede et protegat
Jeden z mužů vystoupil z kruhu. "Jsi tu sama?" otázal se, ten hlas mi byl povědomý. Nedokázala jsem si, ale vzpomenout, kde už jsem ho slyšela.
"Kde je Tomy?" obrátila jsem.
"Ptal jsem se jestli jsi přijela sama." zavrčel potichu.
"Ovšem." řekla jsem. "Kde je Tomy?" Chvíli se na mě díval jakoby přemýšlel, jestli mu stojím za odpověd a pak kývl. Dva zakuklenci opustili kruh a za pár minut už jsem slyšela známý hlas nesoucí se lesem.
"Nechte mě na pokoji. Co tady děláme? Kam mě to táhnete?" Tenhle hlas jsem si prostě nemohla s nikým splést, spadl mi kámen ze srdce. Ale přesto se divím, že ho už dávno něčím neklepli, protože já jsem to, při jeho častých řečech o všem a o ničem, chtěla udělat už mockrát. Vynořili se zpoza stromů a mého mladšího bratra vedli mezi s sebou.
"Tomy!" vykřikla jsem, rozběhla se k němu a objala ho dřív než mi to zakážou.
"Annie?!" podivil se. "Co ty tady děláš?"
"To je fuk, hlavně, že jsi v pořádku a-"
"Tak dost." přerušil mě naštvaně ten, který vypadal, že to tam všechno vede. "Zatmění se blíží, objímat se budete až odejdeme i s pokladem." zdůraznil poslední slovo. Naštvaně jsem po něm loupla očima, ale od Tomiho se odtrhla a zvedla zrak k nebi. Černý kruh měsíce začal překrývat sluneční kotouč. Náhle jsem zaslechla výkřiky a řinčení mečů, ohlédla jsem se a pořádně si prohlédla původce rozruchu.
 
 

Advertisement

FANS